Short Horror Stories

Temná Chodba

Dovol abych tě přivedl do světa tvé noční můry, náš děj nás zavede do obyčejné domovní chodby z domu. Tahle krásná idylka se však jedním zábleskem změní.

Stojíš před krásným dvoupatrovým domem, kam tě pozval tvůj nejlepší přítel. Slunce krásně září, není ani vedro ani zima a ty se chystáš strávit krásný den s kamarádem uvnitř, hraním všelijakých her a děláním všelijakých věcí. Tenhle krásný den se však jedním bliknutím starého nemocničního světla změní v tvojí nejhorší noční můru. Sotva co vejdeš dovnitř uslyšíš hlasité zabouchnutí dveří za sebou, otočíš se a zjistíš že žádné dveře tam již nejsou.

Náhle za sebou uslyšíš skřípající zvuk, jak kdyby se za tebou zavřeli staré, dřevěné dveře. Před tebou se pomalu objevuje dlouhá temná chodba osvícená pouze jedním světlem. Na otrhaném a zakrváceném stropě se pomalu ze strany do strany houpe starý nemocniční lustr se starou, zaprášenou a zakrvácenou žárovkou. Na konci chodby na tebe čeká jediný východ z téhle chodby. Po stranách vidíš dvoje další dveře přesně uprostřed chodby, s hrůzou v očích a kamenem na srdci zjistíš, že ta krásná podlaha tvořená novým krásnými dubovými prkny je nyní pokrytá kousky a zbytky těl lidí jen znáš a nazýváš blízkými. Dveře po tvé levé ruce uprostřed té temné chodby jsou otevřeny do kořán a zevnitř z nich svíti nechutné, kulaté, žlutě oči a sledují každý tvůj pohyb, jako by ti koukali až do hloubky duše. Dveře po pravé straně připomínají staré, zrezavělé vězeňské dveře. Na jejich vrcholu je mřížka, jediný otvor, z kterého kdosi nebo cosi prostrkává svou ruku. Místy na ní svítí bílé kousky kosti na místech a kůže na ní je celá potrhaná. Pomalu se odvážíš vykročit vpřed, už ani nevnímáš čas, nevíš, kolik hodin, dní nebo týdnu uteklo ale tvé rozhodnutí je jasné: Musíš se dostat ven, a to znamená projit až na konec k těm starým, dveřím, na kterých už ani barva nedrží. Procházíš chodbou, na jedné straně oči, které vypadají jako by tě soudili na straně druhé, ruka která když tě chytí nečeká tě nic dobrého. Pomalu ale jistě, ses dostal až na konec, křupající kosti a zvuky, které vydávalo maso z onych kousků těl tvých blízkých ti v hlavě způsobily takový horor m, že už ani netušíš jaké jé tvé jméno a proč tu vlastně jsi. Jediné, co víš, že se musíš dostat na konec, jenže tak snadné to nebude, neboť na začátku odkud si přišel slyšíš hrozný vřískot, který tě až zabolí v uších, tenhle zvuk, tě donutí se otočit a podívat co za tebou je. Když se otočí zpět zjistíš, že tvoje naděje, tvůj východ, už před tebou není. Místo toho tvé oči pomalu poznávají, že to co před tebou stojí .... Je naprosto stejná chodba.