Short Horror Stories

Odpočívadlo

Jako malého mě vždycky učili, abych nedělal lidem něco, co nechci, aby lidi dělali mě, učili mě abych pomáhal lidem v nouzi a snažil se být hodný chlapec. S těmihle slovy jsem vyrůstal a žil.

Jsem řidič kamionu, takže sem většinou mohl jen pomoct lidem co potřebovali svést, když sem měl čas chodil sem do domova důchodců v našem městě hrát na kytaru, nebo si jen tak popovídat. Jednou mě firma vyslala na docela dlouho cestu až do Švédska. Dokonce sem kvůli tomu musel jet i trajektem. Původně se mi cesta nezamlouvala, protože byla až moc náročná a do Švédska sem nikdy nejel, jenže moje rodina potřebovala peníze a za tuhle práci byla dost slušná odměna, a tak sem na to kývl. Naložili jsme kamión a já se vydal na cestu. Už po pár hodinách cesty sem začínal být poměrně unavený, ale řekl sem si, že dokud můžu tak prostě pojedu. Jel sem po dálnici a poslouchal svoje oblíbené rádio, po chvíli začal signál vypadávat a rádio vydávalo jen šum, nedalo se to poslouchat tak sem ho vypl a pustil sem si písničky z mobilu, který po chvíli taky ztratil signál.

„To není možná sakra“ řekl sem si a pokračoval dál v jízdě.

To nechutné ticho mě štvalo. Jediné, co sem slyšel byl zvuk mého kamiónu a kol, které se jen tak tak drželi na zledovatělé silnici. Zkusil jsem znovu naladit rádio a naladit mojí stanici. Jen na malou chviličku sem ztratil oči z cesty a uslyšel sem ránu. Hned sem šlápl na brzdu. Kamion se začal na silnici chovat jak rozzuřený býk na býčích zápasech. Přívěs se nakláněl zprava do leva, až se nakonec uklidnil. Otevřel sem dveře, nazul si boty a šel se podívat co se stalo. Ve předu na silnici, ani na kapotě nebylo vůbec nic.

„To je divný“ řekl sem si.

Šel sem se podívat na přívěs, jak dopadl ale žádné známky z venčí sem neobjevil. Šel jsem ještě s baterkou kouknout kus za kamion, ale nikde nic. Venku byla dost zima, a tak sem skočil zpět do kamiónu. Z ničeho nic, rádio samo naskočilo, koukl sem na mobil a ten měl signál taky.

„Asi sem přejel ten úsek, kde nejde žádná technika“ řekl sem si pro sebe, šlápl sem na plyn a rozjel se dál.

Oči mi začali pomalu padat, a tak sem vyhlížel někde volné odpočívadlo. Po pár metrech se objevil volný plac, odbočil jsem, zaparkoval kamion a šel si ven udělat kafe. Jak sem tam tak stál, všiml jsem si že opodál stojí další kamión, který má rozsvícenou kabinu, otevřené dveře ale kamioňák nikde, vzal sem hrnek s kafem a šel sem blíž.

„Haló, je tu někdo?“ zvolal sem a čekal, jestli se někdo ozve.

„Jó, jsem tady vzadu“ řekl neznámý hlas.

Něco mi přišlo na tom hlasu zvláštní, zněl jako chlapecký hlas, ne chlapský.

„Kde vzadu?“ zeptal jsem se.

„No přece u svých věcí" další zvláštní věc, která mě přesvědčila že neznámý hlas nemůže patřit majiteli vozu, protože my kamionaci máme věci v prostoru hned vedle dveří.

„Tak fajn vylez ven ty špíno, vím dobře, že tyhle kamiony mají prostor na věci hned vedle dveří“ zařval sem naštvaně.

Hlas ztichl, kabina zhasla a dveře se pomalu zavřeli. Uviděl jsem onen neznámý hlas. Byl to malý chlapec měl na sobě, bílé boty, černé kalhoty a černou mikinu s kapucí, která mu zakrývala vlasy a kus obličeje
Z pod kápě na mě zírali dvě rudé oči, které vypadali jako by byly celé krvavé.

„To není hezký, hned takhle nezdvořile, tvůj tón se mi vůbec nelíbí!“ řekl chlapec zlověstně.

„Cože? Koukej mi říct co tu děláš u cizího kamionu ty spratku!“ zařval sem na chlapce.
Byl jsem připraven se po něm rozběhnout, protože sem si myslel, že kamión ukradl, ale pak sem se zastavil.

„A někdo ztratil svůj slabý hlásek žeheheh?“ ruply mi nervy a rozběhl jsem se po něm že ho chytnu.

Chlapec mě jen hbitě přeskočil a běžel ke svodidlům co oddělovali odpočívalo od silnice.

„To si se moc neukázal žhahaha“ řekl provokativně.

Otočil sem se a bezmyšlenkovitě běžel za ním. On si jen stoupl přímo ke svodidlům, rozpřáhl ruce, koukl na mě a řekl.

„Dobře si rozmysli, co uděláš, nemusí to skončit dobřeheheh".

Rozběhl jsem se a chystal se ho chytit, jenže mi noha podjela na zledovatělém betonu a já skoro přepadl přes svodidla do silnice, když v tom mě něco strhlo zpátky. Když sem se zvedl a sedl si na zem abych rozdýchal svůj souboj o život se svodidlem, přišel ke mně chlapec blíž, dřepl si do sedu a řekl.

„Já tě varovahahal. Měl bys dávno být na cucky přejetý auty, ale už mě to dneska nebaví tak tě nechám jíht...“ Sotva to ale dořekl, skočil ke mě a začal mě řezat nějakým ostrým předmětem. Řezal a řezal, a já se zkoušel bránit, jenže mě vždy říznul přesně na místo které mé ruce nezakrývali. Držel sem si ruce na obličeji a čekal kdy přijde další řez ale ono nic. Odkryl sem si obličej a chlapec už přede mnou nestál, zvedl sem se a rychle sem se snažil dojít do svého kamionu pro lékárničku. Rány nebyly moc hluboké, ale bylo jich dost na to, abych pocítil mírnou slabost. Do začátku jízdy mi zbývalo ještě dvacet minut, tak sem si šel lehnout a snažil se vydýchat. Po chvíli sem se zvedl a pokračoval v jízdě. Do vysílačky sem nikomu nic neřekl, ani domů sem nevolal prostě sem ujížděl co to šlo. Obličej jsem měl obvázaný, a tak sem skoro ani nevylízal ven z kamiónu, aby mě nikdo neviděl a nemohl nahlásit na firmu. Bál sem se, že by mě mohli chtít odvolat kvůli zranění. Dojel jsem na stanoviště, kde sem měl nechat přívěs s nákladem a čekat pár hodin na papíry a vykládku. Šel jsem si tedy do místní kavárny koupit kafe a něco k jídlu. Chvíli sem seděl u stolu a jedl. Chutnalo to jako hlína ale bylo to lepší než nic. Po chvíli samotářského sezení si ke mně přisedl starší pán.

„Dobrý den, tak jaká byla cesta, koukám že se vám něco přihodilo“ zeptal jsem se ze slušnosti. Chtěl jsem mu říct nějakou výmluvu ale než sem stačil něco říct, řekl .

„Měl si štěstí, víš to?“

Nechápavě sem se na něj díval a zeptal sem se s úsměvem.

„Co tím myslíte?", nic neřekl postavil se vyhrnul si triko a ukázal mi hruď, celou jí měl pořezanou.

„Kde jste přišel k těmhle řezancům?", ptal jsem se.

„Tam co ty mladíku, no říkám že si měl velké štěstí, většinou to končí hůř“ ukázal prstem na velkou tabuli, kde byly stovky fotek chlapů s nadpisem Na památku obětím úseku Wolfinga.

„Pane, co to má být a co to má společného semnou?“

Všechno mi u kafe vysvětlil, opravdu sem měl štěstí. Onen chlapec, který se mi zdál jako dítě je ve Švédsku něco jako noční můra kamioňáků. Údajně kdysi na tom odpočívadle zemřelo dítě jménem Wolfing. Údajně stopovalo na dálnici, nějaký kamioňák ho nabral a pak znásilnil v kamiónu. Nakonec ho uvázal v lese a tam ho roztrhali vlci. Tělo se našlo až po několika měsících. Většina kamioňáků, co na tomhle místě vystoupí z kamionu v noci, třeba jen proto aby si odskočili a zastaví se na pomoc neznámému kamioňákovi, kterému svítí kabina a má otevřené dveře se už nikdy nevrátí domů.

“Hlavně chlapče, nesmíš nikdy nikoho varovat, i přesto že uvidíš, že jde na ono místo a chce pomoct a nepozná past, nesmíš to říct. Nikdy!“

Vysvětlil mi dokonce i to, že kdo se opovážil někoho zachránit skončil na tabuli místo té osoby. Když bylo vše hotové, naskočil jsem do kamiónu a jel zpět. Cestou jsem, teď už z druhé strany dálnice uviděl ono odpočívadlo a kamioňáka co si to zrovna s kafem šel rovnou k otevřením dveřím a svítí kabině. Měl jsem chuť něco udělat, ale strach mi to nedovolil, sledoval jsem kamioňáka. Uviděl mě, zamával a pak zmizel ve stínu obou zaparkovaných kamiónu s posledním výkřikem. Ještě jsem se naposledy otočil a ve zpětném zrcátku uvidl jak na mě ze stínu koukají dvě rudé oči.