Ztracený umělec

Zrození umělce

Ještě než začnu psát další řádky, asi by vás zajímalo, jak se Vincent ocitnul u umění.. zda mu někdo v dětství narval do ruky štětec, nebo zda byl Vincent tíhnul k umění už od malička. Na to vám velmi rád odpovím. Vincent umění nesnášel. Vždy mu to přišlo jako ztráta času. S umělci odjakživa pohrdal. Byl to člověk velmi tvrdohlavý s pevnými názory. Jenže občas i ten nejtvrdší kámen povolí. Když mu bylo zhruba sedm let, rodiče začali mít mezi sebou neshody. Jejich křik šel slyšet několik bloků daleko. Ale žádný ze sousedů neměl nikdy dost odvahy ani přemýšlet, co se u nich děje. Ještě aby ano, zapadlá francouzská měšťácká společnost měla příliš hrdosti a svých problémů. Jelikož rodiče byli chudí a Vincent neměl moc hraček, jediný způsob jak utéct z reality pro něj byl kus křídy a tmavě zelená tabule, kterou našel pohozenou před domem. Ze začátku byly jeho obrazy dost pochmurné. Kreslil neidentifikovatelné postavy. Vypadalo to jako jeho rodiče, co se hádají. Ačkoliv to nedával moc najevo, byl velmi citlivý. Nebylo výjimkou že při kreslení hodil křídou o zem a už ji nikdy nechtěl vzít do ruky. O den později zase kreslil jako splašený. Chudák kluk nerozuměl co s ním je. Naštěstí to nebylo nic neobvyklého, touto fází si projde každý umělec. Vincent ale o něco dříve. Fakt, že je Vincent talentovaný a má do života dobře našlápnuto ve vás může vzbuzovat špetky euforie ale to stále nepopře fakt, že měl velmi smutný život. Jako dítě neměl ani hračky, ne že by na to rodiče neměli, ale byli tak zaujatí sami sebou, že Vincenta úplně opomíjeli. Byli zkrátka vzorem špatné rodiny ať už chtěli nebo ne. Nebyla to z jejich strany přímo zlomyslnost, ale spíše lidská slabost. Těžko říct jestli naštěstí nebo naneštěstí, ale jejich nepřítomnost Vincentovi dala motivaci stavit se na vlastní nohy. Tak se jako kukla začal postupně měnit v motýla. A v devíti letech pořádal první výstavu.