Ztracený umělec

Ať žije nikotin

   Titanová bílá křičela z temných mračen. Paprsky ostře prosekávaly houští vodní páry a pramínek světla občas pohladil ledové dlaždice. Ano, počasí ve Francii občas bývá poetické. Ale ne tak poetické jako Vincent, který toto nebeské divadlo sledoval. Se zakloněnou hlavou stál uprostřed nádraží, nedotčen nepříjemnými pohledy kolemjdoucích. Možná si zvyknul... Po 19 letech přežívání s přezdívkou „podivín", člověk už zvládne ledacos. Jeho tmavě hnědé vlasy bylo to jediné, co ho pohladilo po tváři. Z jeho chladně modrých očí volala osamělost. Lidi ho moc nemuseli. Vždy si to bral hodně osobně, ale nedával to najevo.

   „Na co pořád kouká" prohlíží si ho zvědavě průvodčí, který píská na odjezd vlaku. „Uhni chlapče, nebo se povezeš na nárazníku." Zákeřně se pousmál a vlak se rozjel. Vincent probodl průvodčího svým ostrým pohledem a provokativně si stoupnul na vedlejší kolej. Vytáhl z kapsy cigaretu a nasával ji povýšeně, jako by mu patřil svět. Dým byl pro jeho plíce kyslík. ,,V tak zničeném světě je marné snažit se žít líp", říká si a pozoruje dým, který za sebou vypouští vlak. Všimnul si malých skvrn přibývajících na chodníku a ucítil jakési bodání do zad. V tom mu zhasla cigareta. Obrátil oči vsloup a ironicky se usmál na mraky. Déšť mu nedával moc času dostat se domů suchý. Po cestě se stavil do místní večerky, kde si jako každý týden kupoval bochník chleba a když měl hojný týden, i trochu masa. Položil chleba na pult u kasy a v kapse lovil poslední drobáky. Mladá prodavačka z jeho nervózního obličeje a neupraveného zjevu usoudila, že žádné peníze nemá. Než Vincent stihnul vymyslet výmluvu, prodavačka už mu podávala bochník a s úsměvem přikyvuje, že není potřeba platit. Vincent, který nesnáší lítost, lhostejně natáhl ruku pro chleba, prohlédnul si prodavačku a odešel bez poděkování. Jeho hořkost byla nakažlivá.