Zvuk strachu

Asi vítr.

Tento příběh, se neodehrává v nějakém děsivém, plísní zapáchajícím domě. Ani tam ten dům nestál stovky let. I když se jedná o starý dům, tak není historický. Je to dům, kolem kterého denně procházíte, jen by vás to nikdy nenapadlo, že by se zde mohlo něco podobného odehrávat. Vlastně ani nevím kde pořádně začít. Jestli první událostí, nebo se nejprve představit. Neřeknu vám své pravé jméno. Budu používat jméno Petr. Je mi 28 let, a vyrůstal jsem v Praze, kde stále žiji. I když jsme se často s matkou a sourozencema stěhovali, tak jsme nikdy neopustili Prahu. Toto se čirou náhodou stalo když jsem bydlel u matky, a jejího přítele. Ale teď, něco málo o tom kdo jsem. Odjakživa jsem pracoval v gastru. Chvilku jsem vypomáhal v kuchyni, chvilku jako číšník (Mimochodem, si mě jako číšníka každý chválil. Měl jsem vždy pozitivní, a zodpovědný přístup k práci, a vždy jsem byl komunikativní), a chvilku jako barman. Poté se dostavila první vlna Covidu-19, a já uvažoval nad tím, že si na chvilku od gastra odpočinu. Našel jsem si práci jako IT analytik, počítače mě odjakživa bavili, a měl jsem k nim kladný vztah, tak proč to nezkusit? Zde jsem zůstal necelý rok. Dostal jsem lepší pozici, lepší plat,  a dokonce jsem měl otevírat novou pobočku, kde jsem měl být zástupcem. Bohužel, jsem se zde dost nepohodl s několika kolegama/klientama, a nečekal jsem, že to co mě kdysi bavilo, začnu prakticky jako lusknutím prstu ze srdce nenávidět. Čím dál více jsem se dostával do depresí. Býval jsem unavený, i když jsem zrovna vstal. Pořádně jsem nespal, a začínalo to na mě být poměrně vidět. Byl jsem permanentně otrávený. Kompletně jsem ztratil chuť k jídlu. Věděl jsem, že tohle není práce pro mně. Že to déle už nevydržím. Proto jsem také dal výpověď. Což pro mé nadřízené bylo naprosto nepřijatelné, a okamžitě (ještě ten den) mi ve schránce mého osobního emailu přistál velmi nepříjemný dopis od mého zaměstnavatele. Stálo zde abych neprodleně uvolnil byt ve kterém žiji. Jednalo se o pracovní byt. Stejně tak jsem musel navrátit pracovní notebook, smartphone, auto. Byl jsem kompletně v prdeli. Neměl jsem kam jinam jít. Zavolal jsem tedy matce a požádal jí, zda by bylo možné na pár týdnů/měsíců, zůstat v jejich bytě. Vůbec to problém nebyl. Sbalil jsem co nejvíc věcí do tašek, včetně televize. Nasadil vodítko svému jorkširovi  jménem Tonda. A vyrazil jsem na cestu. Čekali na mě na zastávce tramvaje. Nebylo to daleko. Tipoval bych, že cesta netrvala déle jak 35 minut. Jejich byt se nacházel v Dejvicích. Bylo to v té starší části, kde není takový zmatek, a je to zde celkově klidnější. Tento byt se nacházel pod úrovní chodníku. Když jste vešli do budovy, museli jste nejdříve vyjít pár schodů a pak sejít celé patro, kde se nacházely tři byty stejně tak,  jako na skoro všech patrech. Když vejdete do bytu je zde úzká chodbička napojující se na kuchyň. Po levé straně, asi dva metry od vchodových dveří jsou dveře do obýváku. Zde i mamka s jejím přítelem spávají. Hned vedle obýváku se nachází přibližně stejně velký pokoj, který přítel mé mamky využíva jako pracovnu. Je zde i postel pro návštěvy, kde nějakou dobu můžu nyní spát. Uběhlo pár týdnů od této chvíle, a já si našel opět práci v gastru jako barman. Mám tu práci rád. Nemusím přemýšlet nad blbostma. Dostanu lísteček s objednávkou, a jednoduše udělám to co mi jde nejlépe.  I když se vracím pozdě domů, tak jsem spokojený. Pracuji krátký, dlouhý týden. Takže i když jednou za 14 dní chodím i přes víkendy do práce, pořád mám víc volna jak v předchozí práci. Naučil jsem se, si tu práci užívat. Jednou jsem po zavíračce zůstal v práci úplně sám. Pustil jsem si muziku a začínal s úklidem abych mohl časně odejít, a jít si lehnout. To jsem ještě ale neměl tušení co se stane. Byl jsem na konci. Jen jsem se měl převléknout a pozhasínat světla v restauraci. Šel jsem do šatny, která se nacházela na konci chodby přímo za barem. Venku foukal silný vítr, a přiznávám že jsem měl tak trošku strach aby se někdo nepokoušel dostat do restaurace když se zrovna budu převlékat v šatně. Zamknul jsem na jeden zámek, a odešel do šatny. Než jsem ale stihl odemknout svojí skřínku, tak jsem cosi zaslechl. Nejdřív mi to nedošlo, ale když jsem se nad tím zamyslel tak to nedávalo smysl. Ten zvuk zněl jako kdyby někdo postrčil židli po zemi. Byl to klasický, vrzavý, táhlý zvuk tření dřevěných nožiček židle po dlážděné zemi. Nebylo by to nic neobvyklého, až na to, že včetně úklidu baru jsem zvednul všechny židle aby se zde dala ráno vytřít podlaha. Jak tedy mohla židle vrznout když všechny byly nohama vzhůru? A jak vůbec mohla židle vrznout, když jsem zde byl sám? Rozhodl jsem se, že se vydám na menší průzkum. Hádám že by asi nebylo úplně vhodné, abych zde někoho zamknul a odešel domů. Prošel jsem kuchyní do které vede okno rovnou z restaurace. Vešel jsem dopředu a rozhlížel se na všechny strany. Nejdříve jsem měl pocit že jsem  zahlédl kohosi zacházet za roh na záchody. Poté co jsem zkontroloval záchody jak pánské, tak dámské. Pro jistotu jsem zalomcoval dveřmi které stály přímo naproti toaletám. Jednalo se o takový druhý vchod z vnitřku budovy, ve které se nacházela restaurace. Nikdo zde ovšem nebyl, a dveře byly uzamčené. Vrátil jsem se obloukem kolem kuchyně na bar, abych se ujistil že zde nikdo není. Nevím co se stalo. Nedokážu si vysvětlit jak k tomu mohlo dojít. Byla to ale vysoká budova se spoustou kanceláří a přisuzoval jsem tedy že se jedná o zvuk kolem tohoto podniku. Začal jsem se převlékat jako každý pracovní den před odchodem, a nepřestával myslet na ten zvuk. Byl jsem pozorný, a snažil se vnímat všechny neobvyklé zvuky, které jsem dokázal zaslechnout. Na druhou stranu jsem se modlil, abych nic neslyšel. Odjakživa jsem věřil v nadpřirozeno. S matkou se nám stávalo každou chvíli něco podivného, nebo špatně vysvětlitelného. Takže jsem nepochyboval ani o tomto. Konečně jsem se převlékl, zamknul svou skřínku, a vrátil se opět za bar. Stále jsem měl špatný pocit jako bych zde nebyl sám. Nedokázal jsem si pomoct, a vyrazil jsem ještě jednou na obhlídku, abych si byl stoprocentně jistý, že jsem zde nikoho nenechal. Když jsem obešel celou restauraci (včetně toalet, a kuchyně), rozhodl jsem se pozhasínat všude světla, zamknout restauraci a vydat se na cestu domů. Bylo zde snad dva tisíce vypínačů, a jako poslední jsem zhasínal chodbu vedoucí k šatnám. Ve chvíli kdy jsem zhasnul i ji, mi ztuhla krev v žilách. Přeběhl mi mráz po zádech a naskočila mi husí kůže po celém těle. Nedokázal jsem se jakkoliv pohnou, natož vydat sebemenší hlásku. Stál jsem strachy přikovaný k zemi. Když jsem zhasnul světlo v chodbě, tak se na konci vedle stolu který zde je, objevila postava. Nebyla vyšší než já. Nebylo jí ani vidět do obličeje. Jen tak se tam krčila, hlavu to mělo natočenou do rohu místnosti a mírně skloněnou. Postava tam stála oblečená do dlouhého hávu, očividně dost zašpiněného od čehosi. Slepené, neupravené, dlouhé černě zbarvené vlasy se táhly po zádech a po té se v nicotné tmě ztrácely z očí. Jen tak tam stála. Nevím jestli to bylo tím jak jsem byl vyděšený, nebo jestli to bylo opravdu tak, ale zdálo se mi jako bych tu postavu slyšel šeptat. Neměl jsem ponětí co dál dělat, a tak jsem rychle zase rozsvítil světlo, a postava v tu ránu zmizela.  Pořád jsem byl posraný až za ušima, ale i přesto jsem se tím směrem vydal. Nebyla zde ani známka po tom že by zde někdo stál. Že by halucinace, pomyslel jsem si. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, na patě se otočil, naposledy se ujistil zda tam nikdo nestojí než jsem zhasnul, otočil jsem hlavou abych se tam už nedíval a praštil do vypínače. Všude zhasnuto a ticho. Neodvážil jsem se podívat zpět, a vyrazil jsem tedy ke dveřím. Zamknul jsem za sebou jako obvykle, a pelášil domů. Když jsem byl v práci, tak jsem neměl klíče od bytu. Měli jsme jen dvoje, a v bytě jsme byli tři. Pokaždé jsem tedy musel klepat na okno spojené s obývacím pokojem, přes které mi je mamka podala. Její přítel vždy dodal nějakou vtipnou poznámku, jako třeba že už mají zavřeno, a mám se jít tudíž najíst někam jinam. Došel jsem do bytu, zul si boty, sundal bundu, a šel do obýváku kde seděla mamka s přítelem. Mamka se dívala na film v televizi, a do toho si pletla další svetr či šálu... Bůh ví co to bylo. Její přítel seděl na sedačce hned kousek od mamky, a koukal do telefonu, což není nijak neobvyklé. Vždy si po mém příchodu z práce prohodíme pár slov, občas se zasmějeme, a jdeme spát. Dnes mi nebylo moc do řeči, a tak jsem jen letmo pozdravil, a prošel rovnou do pokoje. Převlékl jsem se do domácích "hadrů", a šel si nandat jídlo. V klidu jsem se najedl, popřál dobrou noc, a šel si lehnout do postele. Byl jsem rád že si odpočinu po třech dnech v práci. Zavřel jsem oči, a snažil jsem se usnout. Pořád jsem ale nedokázal z hlavy dostat ten zvuk vrznutí, a tu děsivě vypadající postavu kterou jsem viděl v práci.  Pořád jsem jí měl před očima, a nedokázal jsem se zbavit toho děsivého pocitu, že to nebyla jen halucinace, ale že tam skutečně něco bylo. Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, že jsem si ani neuvědomil kolik je hodin, a vedle podle absence světla, už asi oba spí. Sucho mě škrábalo v krku, a tak jsem se zvedl, a s prázdnou sklenicí šel do kuchyně pro vodu. Jen jsem došel ke dřezu a pustil vodu, tak jsem opět zaslechl to vrznutí. Tentokrát se ale nejednalo o vrznutí kdesi v prostou daleko ode mně. Bylo to přímo za mými zády. Skoro jsem tomu nechtěl věřit, a okamžitě si vzpomněl na to co následovalo pár minut po tom, co jsem to zaslechl prvně. Sledoval jsem, jak studená voda tekoucí z vodovodního kohoutku mizí v odpadní trubce a opět se nemohl ani pohnout. Opět mě znehybnil strach z toho co je za mnou. Pomalu jsem tedy zavřel vodu, a odložil prázdnou sklenici do dřezu. Dodal jsem si trošku odvahy, a udělal snad nejtěžší úkrok ve svém životě. Měl jsem pocit, jako by mé nohy vážili snad tunu. Podlaha byla studenější než obvykle. Skoro jako kdybych stál na zemi před otevřenou lednicí. Levou rukou jsem rychle  nahmatal světlo od koupelny ve tmě, a rozsvítil. Musel jsem se začít přemlouvat, abych se donutil k tomu se otočit. Nechtěl jsem. Ani vzdáleně si nedokážu představit, co udělám když tam teď někdo bude stát. Chladno kolem mě bylo tak silné že byl vidět i můj dech. Nevnímal jsem to jak rychle dýchám, ale uvědomil jsem si to až když jsem viděl mraky páry vycházející mi z úst. Konečně jsem se otočil, a za sebou nespatřil nic než prázdnotou zející chodbu. Ulevilo se mi a zhluboka si oddechl. Nejspíš ten zvuk byl za zavřenými dveřmi do obýváku kde spali, a nechtěně ze spaní nejspíš drkli do stolu stojící hned vedle místa kde leží. Nakoukl jsem do místnosti a opět mě lehce zamrazilo. Bylo zde prázdno. Nebylo zde ani stopy po tom že by tu někdo měl spát. Opět vrznutí. Cuknutím hlavy jsem se podíval k oknu do ulice. Měl jsem pravdu. Přišlo to odsud, ale nebyla to ani mamka a ani její přítel. Přímo pod oknem seděla ta samá postava, které jsem se bál před pár hodinami. Seděla tam v tureckém sedu, a pohupovala se zběsile dopředu a dozadu. Okamžitě jsem sebou trhnul, a prudce zabouchl prosklené dveře. Ve chvíli kdy jsem bouchnul dveřmi, se sklo ze spodní části dveří vysypalo jako by na sobě skleněné kousky byly jen ledabyle poskládané. A já si hned povšiml toho hábitu levitující přímo za tím vymláceným kouskem dveří. Nebylo možné, aby ať se jednalo o cokoliv, to bylo tak rychlé, a stálo to pár centimetrů ode mně. Doslova se to lepilo na dveře které nás oddělovali. Všiml jsem si jak to hladilo a olizovalo sklo, jako by to byla zmrzlina uspokojivě ochlazující v parném létu. Doslova jsem byl jako zmražený. Netušil jsem co mám dělat. Už jednou jsem před tím utekl a ono mě to sledovalo až domů. A vzhledem k rychlosti jako se to dostalo přes celou místnost, jsem si nebyl jistý, zda by mě to vůbec nechalo odejít. Neměl jsem na vybranou. Snažil jsem se ze sebe dostat jakýkoliv zvuk, hlásku, zachraptění, cokoliv. Kdykoliv jsem otevřel pusu, nevyšlo z ní nic víc, než silou vytlačený vzduch z plic. Pokusil jsem se tedy alespoň šeptem dotázat, co to po mně chce. Zaseklo se to. Přestalo to olizovat skleněnou tabuli a pomalu se to oddalovalo od dveří, až se to doslova ztratilo ve tmě. Ani s pistolí u hlavy by mě nedonutili otevřít ty dveře. Pomalu jsem začínal vnímat to jak mě začínají brnět svaly, z křeče do které jsem se dostal. Snažil jsem se pohnout aby to povolilo, a já se mohl odlepit od země. Když jsem se mi vrátila kontrola nad vlastním tělem, tak jsem se mírně přikrčil abych viděl skrze rozbitou spodní část dveří, zda to tam pořád je. Byl jsem přesvědčený že ty dveře teď neotevřu a taky ne. Jen jsem nahlédl, ale v té černočerné tmě jsem neměl jedinou šanci cokoliv spatřit. Rychle jsem doběhl k vypínači světla od kuchyně, a rozsvítil světlo. Váhavě jsem nahlédl do místnosti, stále bez šance cokoliv zahlédnout. Třesoucí se rukou jsem uchopil kliku dveří, a opatrně otevřel. Během toho, už jsem druhou rukou šmátral po vypínači, abych zapnul světlo i zde. Nikde, nikdo. Nevím co, nebo kdo to byl, ale nechtěl jsem riskovat že by se to vrátilo, a tak jsem nechal jsem světlo svítit všude. Rozhodl jsme se uklidit rozsypané sklo praskající pod mými chodidly. Když bylo hotovo, netušil jsem co mám dělat. Byl jsem unavený, ale po tomhle určitě neusnu. Nechám tedy svítit, a půjdu si alespoň lehnout. Pustím si televizi, kterou mám u postele, a pokusím se alespoň na chvilku zavřít oči. Neměl jsem pochyb o tom, že si o spánku, můžu dnes jen nechat zdát. Na posteli, jsem byl v polosedu. Za záda jsem si nacpal polštář, aby mě ledová zeď nestudila, a netlačila. Pohodlně jsem se opřel, a natáhl jsem se po ovladači. Podíval se na televizi, a v odrazu jsem vedle sebe zahlédl obličej té postavy. Nestihl jsem v tu chvíli udělat zhola nic. Během vteřiny mi ústa zakrýval ledový, lepkavý, plísní zatuchající pařát, bránící mému výkřiku. Snažil jsem se pohnout, trhnout sebou, vykřiknout ale strach mě přemohl a já neměl na výběr. Nemohl jsem dělat nic, než sledovat z odrazu vypnutého televizoru, jak se ke mě pomalu ale jistě přibližuje ten děsuplný, zakrvácený obličej. Když byl sotva pár centimetrů ode mě, celý byt zhasnul naráz jako lusknutím prstu. Zavřel jsem oči, a byl smířený s koncem. Když tu náhle, jsem zaslechl melodii svého budíku na telefonu. Nechtěl jsem otevřít oči, protože jsem se bál, že si to se mnou hraje, a já po otevření očí se tomu budu dívat přímo do těch jeho. Nedalo mi to ale, a oči jsem otevřel. Bylo ráno, a mě zvonil budík oznamující že bych měl jít do práce. Byl jsem vyděšený, a zmatený. Okamžitě jsem byl na nohou, a razným krokem jsem šel do kuchyně. Zkontroloval jsem dveře do obýváku, zda jsou v pořádku, a byly. Zkontroloval jsem jestli tam spí mamka a její přítel, a skutečně tam spali. Ulevilo se mi. Nikdy jsem nebyl radši, že jsem tak brzo vzhůru, aniž bych musel do práce. Celé to byl jen zasraně reálný sen. Došel jsem ke dřezu kde jsem z něj vzal sklenici kterou jsem tam v noci odložil. Tak počkat...