Ne! Co se mnou chceš dělat?! Právě teď Hope, te ošukám k smrti. Zahřměl hlas Harryho. Absolutně bez soucitu, chmátl po mé ruce a hodil mě na postel. Sundal poslední kus mého oblečení a tvrdě do mě vniknul. Cítila jsem ukrutnou bolest má tvář se zkroutila do bolestné grimasy. Harry sezačal smát. Máš to zpočítáný.. Šeptl skrz zuby.
Bože ne! Celá spocená jsem se probudila, z tohoto příšerného snu. V krku jsem měla jako na Sahaře. Potřebovala jsem se napít a to hned. Srdce mi bylo jako o závod. Nohy jsem spustila z postele na ledovou podlahu. Pomalu jsem se přiblížila ke dveřím a stiskla kliku. Ze zdola se lynula příjemná melodie. Ohlédla jsem se na noční stolek, hodiny ukazovali čtvrt na 3. Co to má sakra znamenat? Pomalu jsem vyšla ze dveří, příblížíc se ke schodišti. Hudba zesilovala. Tu píseň jsem moc dobře znala, byla to River flows in you. Hrávala mi jí mamka, když jsem byla malá a nemohla jsem usnout. Rukou jsem se zapřela o zábradlí a potichu jsem scházela schod po schodu. Žízeň jsem měla pořád, ale byla jsem jako omámená hudbou, která mě vedla dál a dál. Až jsem se ocitla před dveřmi (nejspíš Louisova pokoje). Hudba najednou utichla. Pane bože jen to ne. Lekla jsem se a pomalu jsem začala couvat, až jsem zády narazila o schodiště. Au.. Zaúpěla jsem, ale to už se dveře rozlétly. Co tu chceš? Přeměřil si mě. Já.. měla jsem žízeň a pak,. pak jsem uslyšela.. Nic si neslyšela jasný?! Padej si udělat to zkurvený pití a neotravuj mě. Louis zabouchl dveřmi a já stála jako opařená. Byla jsem si skoro jistá, že mě udeří, nebo projeví alspoň nějaké násilý, nestalo se.. Co se to sakra děje?
Pohled Louise:
Dost! přestaň! Louisi prosím..
Jako bych prozřel, nemůžu si vysvětlit, proč jí nemůžu udělat, to co bych za normálních okolností dělal jiné. Nechápu co se to děje. Jako bych se najednou probral a uvědomil si, že to co dělám je ta největší sračka. Ale je to moje práce. Nic s tím nenadělám. Sotva odejdu z jejíjo pokoje mám chuť něčím fláknout. Vzal jsem klíče od auta a jel na místo, kam chodím jediný z naší party. Kousek za městem jsem na parkovišti nechal auto. Pak jsem se už vydal po svých. Cesta je poměrně náročná, ale ten pohled opravdu stojí za to. Jako bych měl celý svět na dlani. Za kopcem se rozlehá obrovské jezero. Sedl jsem si na lavičku opodál a tak nějak jsem si snažil urovnat myšlenky. Přemýšlel jsem o Hope, co s ní mám dělat. Nemůžu s ní vést normální výcvik jako s každou jinou, prostě to nejde.. Vždy když se o něco pokusím, zarazí mě, to není nic neobvyklého, ale já pak nemůžu pokračovat. Nevím co s tím..
Ani jsem si neuvědomil kolik je, slunce pomalu zacházelo za obzor a já si vychutnával poslední chvilky toho osvobozujícího pocitu. Pak už jsem seběhl zpátky k Audi a vyrazil domů. Cestou mě vyrušil příchozí hovor. Halo? vzal jsem telefon. Zdravím pane Tomlinsone, chtěla jsem se optat jestli zítra mám dojít do práce? Samozřejmě Greto budu s vámi počítat, akorát bych vás chtěl upozornit máme návštěvu. Upozornil jsem svou hospodyni. Dobře, pane. Mějte se nashle. Zavěsila.
Domů jsem se dostal pozdě večer, sedl jsem si na postel a obličej složil do dlaní, co se to se mnou děje. Rozhodl jsem se odreagovat způsobem, který používám jen opravdu zřídka. Přesunul jsem se k pianu. Prsty jsem přejel po klávesách a nevím, věděl jsem, že tohle mi pomůže. Začal jsem hrát. Přestal jsem vnímat okolí a soustředil se pouze na tóny vycházejíc z piana. Víčka těsně zavřené, žádné přemýšlení, žádná práce jen já a hudba, která mě tak nějak uspokojivě odváděla někam pryč od téhle zkurvené reality. Bylo mo dobře.
Najednou jsem ale něco zaslechl, proto jsem přestal hrát a zaposlouchal se do ticha, které narušoval jen zrychlený dech Hope. Je pozdě, co může sakra chtít? Pomyslel jsem si. Z mého důmání mě vyrušilo tiché zajíknutí. Kruci Hope co to zase vyvádíš? Zasyčel jsem a prudce se zvedl od piana.
