Nějakou dobu si ještě postavu prohlížím, když v tom najednou promluví hlasem, který mi zní jako ta nejkrásnější melodie
"Nyní už nic nebude jako dřív."
Chtěl jsem se té osoby zeptat co tím chce říct, ale jako z čista jasna se ozval dost nepříjemný a...
Byl jsem totálně v šoku. Nikdy jsem nevěděl, že má AFO nějaké potomky. Myslím, že momentálně všichni v místnosti jsou dost překvapení.
"Ano mého syna. Předem vás varuji. Nikdo mu neskřiví jediný vlásek."
Všichni přikývli na souhlas.
"Shigaraki mohl bych si s tebou na chvíly promluvit?"
"Ano pane."
Kurogiri všechny teleportoval zpět do baru a já zůstal sám s velitelem.
"Tomuro, kde jsi ho vůbec našel a proč má tolik ran?" zeptal se mě ustaraně.
Sakra. Svému veliteli lhát nemůžu. Řeknu mu všechno.
A tak jsem strávil půl hodiny vyprávěním o tom jak jsem sledoval tu šikanu před školou. Jak sme na sebe se zelenáčem poprvé narazili v uličce. Jak jsem ho sledoval až domů, kde ho následně zmlátil rozzuřený bloňďák.
O tom jak jsem se za tím stromem málem uhryzal nudou jsem se radši nezmínil.
Své vyprávěním jsem zakončil tím jak jsem ho zachránil na mostě.
Velitel mě přitom pozorně poslouchal a sem tam koutkem oka pohlédl na svého ležícího syna na dně Kaifuku.
Velitele docela vyvedlo z míry, když jsem se zmínil o tom, že jeho syn chtěl spáchat sebevraždu.
"Díky bohu, že jsi ho to nenechal udělat Tomuro. Budu ti navěky zavázaný, protože díky tobě tu s ním ještě mohu být."
"Pane vím, že to je čistě vaše věc, ale nemohl byste mi více povyprávět o vašem synovi?"
Chtěl jsem se o něm dozvědět víc a hlavně proč už nejsou jako rodina pohromadě.
Velitel byl pro mne vždy takový ten táta, který se o mě vždy staral. Proto chci vědět jak to s ním bylo.
Velitel se mile uchechtl.
"Si jako dítě Tomuro." povzdechl si "Nuže dobrá. Povím ti o naší rodině víc, ale zůstane to mezi námi.
Přikývl jsem.
"Jeho jméno je Izuku Midoriya. Když byl Izuku malý žili jsme i s mojí ženou v Americe. Moje žena se jmenovala Inko. Byla to ta nejkrásnější a nejlaskavější žena jakou jsem kdy poznal. Náš život byl několik let úplně normální jako v každé klasické rodině. Izuku rostl. V jeho pěti letech začal chodit do školky. Byl to tak hodný a vzorný chlapec. Ale i přesto měl Izuku pouze jednoho kamaráda. S jeho matkou se dlouhou dobu kamarádila Inko. Byl jsem šťastný a vděčný za to jak hezký život máme. Izuku rostl a rostl a s jeho přibývajícími roky sílil. Já a Inko jsme se nemohli dočkat až se mu projeví jeho schopnost. Jednoho dne jsme se tohk konečně dočkali, ale ne tak jak jsem si zrovna představoval.'"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
