On a já

Kapitola 2: můj domov, tvůj domov

Pohled Vity:
měl jsem těžký den. Fakt netuším, proč musí být 14. Listopad takový, ale byly tu dnes hrozné fronty. Už je 7 hodin večer, tak se jdu zabalit, končí mi směna. Tak se rozloučím s přáteli v práci a jdu na autobus. „Jede až za 15 minut, to tady fakt čekat nebudu.." řeknu si a tak si jdu ještě koupit energiťák do sámošky.

Pohled Aničky:
Konečně domů ze školy....proč si na mě ta učitelka tak zasedává? Kdybych ale nezlobila, nemusela bych být po škole, no... jdu na autobusovou zastávku, kouknu na jízdní řád, autobus jede až za 9 minut, tak tady prostě počkám, no... sednu si na lavičku a čekám.

Najednou vidím, jak z obchodu naproti zastávce vychází nějakej kluk s dejzrovou mikinou, vitovým kulichem a batohem přes rameno.......Vitaa! Zavolám na něj, on se na mě podívá a já mu zamávám.

Pohled Vity:
Vyjdu ze sámošky a najednou na mě někdo ze zastávky zavolá, tak se otočím a tam mi mává ta holka z autobusu z rána. Tak se usměju a též zamávám. Když tam dojdu, zeptá se mě, jakej jsem měl den.
„šlo to, ale už se těším domů." Řeknu jí a napiju se drinku. Přijde mi, že mě bere jako nejlepšího kamaráda, nebo teda aspoň se se mnou takhle baví, a mně to přijde vtipný, ale zároveň roztomilý. Jen jsme se ráno bavili v autobusu. Ona se na mě podívá a navrhne mi: nechceš k nám domů na večeři? Maminka umí skvělý lazaně."
Já jsem se málem zadusil tím energiťákem, jak jsem se lekl a zeptal se jí: „co? K vám domů na večeři?" Ona se na mě jen usmívala, a já jsem chtěl, ale přišlo mi to moc a tak jsem musel odmítnout. „víš promiň, ale sotva se známe, nebo teda já tebe, ty mě asi celkem znáš, z Youtubu, ale není to brzo?" Úsměv jí zmizel, jako když ze vteřiny na vteřinu zvadne krásná květinka. Bylo mi jí líto, a tak jsem jí něco navrhnul. „hele, ale jestli chceš, můžeme ke mně a můžeš si prohlídnout studio a plácnout vysavač.." ona se zasmála a souhlasila. Já jsem byl taky rád, ale pak jsem znovu vyjekl a byl jsem na sebe naštvaný co jsem to sakra udělal, ale teď už z toho couvat nebudu. Autobus už přijížděl, tak jsme si sedli zase spolu dozadu. Celou cestu jsme prokecali a smáli jsme se na celý autobus..

Pohled Aničky:
Pozval mě k sobě domu, já jsem samozřejmě neodmítla, a tak jsme jeli autobusem spolu. Byla to zábava, lidi na nás koukali, jak jsme se smáli nahlas, a když jsme vystoupili, šli jsme takovou lesní cestičkou, až jsme došli k jeho bydlišti. Když jsem vešla do jeho pokoje, měla jsem Husí kůži. Já jsem vážně v tu chvíli stála v jeho studiu! Cítila jsem se skvěle! Ani ten pocit neumím popsat! Povídali jsme si asi 2 hodiny o svých zálibách a seznamovali jsme se, bylo to moc fajn. Dozvěděla jsem se o něm spousta věcí, co jsem nevěděla. Pak mi ukazoval svůj Set up. „tady mám počítač, samozřejmě 2 monitory, víš co, flex" oba jsme se smáli. Podívali jsme se na sebe a usmáli se na sebe. Chtěla jsem ho tak políbit, a i si myslím, že by se to stalo, kdyby mi nezačala volat máma. „promiň to bude asi máma.." řekla jsem a on se jen usmál a řekl, že se nic neděje.

A: ano mami?
M: ani, kde jseš?
A: psala jsem ti že se nějakou chvíli zdržím a že dnes přijdu později.
M: to teda nepsala.
A: počkej - máš pravdu. Tu zprávu jsem zapomněla odeslat. Promiň.
M: okamžitě jeď domu!
A: jo, jedu. Zatim ahoj.
M: nazdar!

Tak jsem se na něj podívala, a zase jsem musela vypadat asi fakt smutně, protože se mně hned začal ptát co je.

Pohled Vity:
Dotelefonovala s její mamkou a pak se na mě hrozně smutně podívala, tak jsem se zeptal: „co je? Co se stalo?"
Řekla mi, že už musí jet domu a že je na ní mamka naštvaná, což nechtěla, a tak se mi omluvila, že už musí jít. Já jen kývl, ale přesto bych asi chtěl, kdyby ještě chvíli zůstala. Podal jsem jí kabát a tašku, a doprovodil na autobus. „tak zítra v ten stejný čas?" Zeptala se. „jasně!" Kývl jsem a zamával ji na rozloučenou. Ona mi to oplatila a akorát jel autobus, tak do něj nastoupila a zmizela v dáli. Ještě chvíli jsem tam stál a pak jsem se vrátil domů. „jak tak úžasná osoba může nikoho nemít?" Pomyslím si a pak už usnu, protože jsem unavený.

Pohled Aničky:
Když jsem dorazila domu, nemyslela jsem na nic jiného, než na něj. Ten večer byl skvělý, i přes to, že jsem od maminky dostala pěkně vynadáno.
Další den jsem se hned balila a běžela jsem na zastávku přesně tak, jako včera, a na Motole opět nastoupil Vitaa. „tak co mamka včera, byla hodně naštvaná?" Zeptal se mě. „ne, nebo teda jo, ale mně to bylo jedno.." řekla jsem a usmála se. Pak mě napadla jedna věc a tak se ho zeptám znovu: „a dneska by jsi k nám nechtěl?" On se začervenal a řekl: „no, pokud bude čas.." já jsem potichu zajásala a dál jsme se bavili, ale ta cesta zase rychle uběhla a on už musel vystupovat. „tak, večer naviděnou!" Zakřičel a vystoupil. Já tam jen tak seděla a odjela jsem autobusem dál a hned o 1 zastávku dál jsem vystoupila ke své škole. Odpoledne jsme s Vitou zase jeli spolu autobusem a tentokrát jsme jeli ke mně. U mně jsme se skvěle bavili a ještě si Vitaa pochutnal na skvělých lazaních od mé maminky. Cestou k zastávce ještě asi 5x pochválil maminčiny lazaně. Došli jsme k zastávce a on řekl: „děkuju moc za skvělej večer a hlavně za ty lazaně! Byly fakt dobrý!" Já se jen zasmála a řekla jsem mu, že děkovat nemusí. Autobus ještě nejel, ale my už jsme vyčerpali všechna témata k povídání a tak nastalo trapné ticho. Vitaa se na mě pak otočil a já na něj taky. Koukali jsme si hluboko do očí. Bušelo mi srdce, zároveň mě u něj hřálo. Byl tak nádhernej. Pomalinku jsme se k sobě přibližovali, už jsme u sebe byli celkem blízko a já si ani neuvědomovala, že jsme u sebe tak blízko. Zavřela jsem oči. Bylo to to nejkrásnější čekání na autobus mýho života. Vitaa mě pohladil po tváři, a pak..........