LiTěj

kapitola 1

Libor

Crrr...zazvoní budík. Nastalo to osudné ráno. Dnes je ten den kdy jde do nové školy. Je ještě tma. Vypne 1. budík lehne si na záda a zhluboka se nadechne. Pak pár minut jen leží, čumí do bílé zdi a přemýšlí nad prázdnotou. Následně vypne i druhý budík na který už vstane z postele. Oblékne si triko s dlouhým rukávem, aby zakryl jizvy. Podívá se dlouze do zrcadla.: ,,Usmívej se, musíš vypadat mile. Přirozeně!" Nasadí si falešný úsměv na tvář, zbalí si věci a jede do nové školy. ,,Nesmí znát tvoji minulost. Buť zábavný."pořád mu opakuje hlas v hlavě.

Konečně se dostane do školy. Sedne si do předposlední lavice. Přece tam nemůže nic pokazit. Hned ráno si ho začnou všímat děti okolo a šeptají si něco. Rozhodne se být hodný a rozdat všem bonbóny. Je přece milý a hodný(nebo takový má být). ,,Hlavně ať se nedozví o mé minulosti."šeptá si v hlavě.

Moc kamarádů v nové škole nemá a dost mu toho chybí z učení. Paní učitelka Hovorková se zeptala žáků kdo si dobrovolně sedne k Liborovi, aby si od něj mohl opsat zápisy. Zeptala se Filipa. Ten řekl, že nemá všechny zápisy, pak se zeptala i Martina. Ten že nemá vůbec sešit. Pak Matěje a on šel dobrovolně, ale celé to bylo nějak divné. Jako kdyby tam šel jen kvůli učitelce. Jako kdyby pro ní měl slabost?...

Libor to nějak neřešil a opakoval si v hlavě:,,Tvoje příležitost mít kamarády. Normální děti mají kamarády. Musíš být normální." Matěj se s ním začal bavit a navrhl učitelce, že může Libor přijít k Matějovi domů a může ho to doučit.

Hned co paní učitelka Matěje pochválila, že je to skvělý nápad. Matěj nahodil "zamilovaný" pohled. To už Liborovi přišlo divné.