Hunger Games - Chloe Torres

Prvních pár dnů #01

Slyšela jsem odpočítávání. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všem jsem viděla v očích strach a nenávist. Začalo mi rychle tlučet srdce, jako ten den co řekli mé jméno na vybírání splátců. Bála jsem se, a bojím se i teď. Strach mi prochází žaludkem a zanechává za sebou nepříjemný pocit. Už odpočítávání bylo skoro u konce. Rozhodovala jsem se, jestli mám jít doprostřed, nebo jestli mám utéct pryč. Rozhodla jsem se pro tu druhou možnost. Hnědovlasá dívka která byla vedle mě začala brečet. Bylo jí tak jako mně, takže asi čtrnáct. Bylo mi jí líto. Všech mi bylo líto. Podívala jsem se na ,,oblohu" na které bylo napsáno číslo pět. Hned se to změnilo na čtyřku a měnilo se to tak dlouho, dokud tam nebyla jednička. Najednou mi zmrzly nohy. Začalo to. Všechnu mojí sílu jsem využila k tomu, abych utekla co nejdál. Za mnou jsem slyšela křik, který mi dal více síly k útěku. Uslyšela jsem zvuk, který říkal, že někdo zemřel. Byl to zvuk připomínající výbuch z kanónu. A najednou znova a znova. Umíral člověk za člověkem. ,,Už jsem dost daleko od středu." řekla jsem si sama pro sebe, a rozhodla jsem se, že se tu ,,usídlím". Bylo tu teplo, asi tak 25°C. Slyšela jsem, jak nad mojí hlavou zpívají ptáci. Nevěděla jsem, zda jsou umělý či ne, ale na tom ani tak nezáleželo. Sedla jsem si k velkému stromu, který tam byl. Jak jsem tak seděla, přemýšlela jsem o ostatních. Opět jsem uslyšela ,,zvuk smrti". Na ,,obloze" se objevila fotografie Zoe, která byla z třetího kraje. Leon, kluk ten který byl se mnou v šestém kraji, ještě pravděpodobně žil. Napadlo mě, že bych s ním mohla jít ,,do teamu". Stejně z nás někdo zemře, ale je lepší mít někoho, kdo ti bude krýt záda. Pomalu jsem usínala, i když bylo ještě světlo, ale najednou jsem uslyšela jak šustí listí. Lekla jsem se, ale byla jsem potichu. Jediná moje zbraň byl klacek, který jsem si vzala do ruky, jelikož byl vedle ,,mého" stromu. Pomalu jsem si stoupla, a mlčky čekala s klackem v ruce. Uslyšela jsem hlas, který řekl něco jako ,,Ahoj, neboj se mě, nechci ti ublížit.". Bála jsem toho milého, dívčího hlasu, což bylo docela divné. Podívala jsem se za strom, a tam stála dívka s dlouhými blonďatými vlasy, velkými oči, malým nosem a roztomilým výrazem. Nevypadala vystrašeně, což bylo zvláštní. Byla o pár centimetrů menší než já, ale vypadala že je silnější než já. ,,Jmenuju se Paige a jsem - nebo byla jsem - v devátém kraji a ty?" řekla, a zahleděla se mi do mých očí. ,,Chloe, a jsem z šestého kraje. Nemáš mě v plánu zabít, ne?" když jsem jí tohle řekla, začala se smát. ,,Kdybych tě chtěla zabít, tak už tady se mnou nemluvíš, teda pokud by jsi na mě nepoužila ten klacek." ukázala mi nůž co má v ruce, a hodila mi ho. Jen jsem se na ní usmála a trochu kývla hlavou. Ona si mezitím vyndala další nůž z batohu, který měla na rameni. ,,Byla jsi ve středu?" zeptala jsem se s nejistým hlasem. ,,Do středu bych šla jen tehdy, pokud bych chtěla spáchat sebevraždu." řekla a ušklebila se na mě. ,,Asi čtyři nože jsem našla ve stromu. Ještě jsem našla asi litrovku zabalené vody a dvě müsli tyčinky. Tady musíš všude hledat, tahle ,,mapa" nebo ,,svět", říkej tomu jak chceš, je o hledání." Tohle mě zaujalo, vůbec jsem to netušila. ,,Nechceš někam vyrazit?" zeptala se mě, a pořád byla hluboce zahleděná do mých očí. ,,Jo, jenom.. počkej minutu." Pod tím stromem jak jsem ležela, byla malá dirka, který jsem si předtím všimla. Zalovila jsem tam rukou, a cítila jsem že tam něco je. Vyndala jsem to ven abych se podívala co to je. Byl to šíp. Pohybem rukou jsem se zeptala Paige, jestli si ten šíp nechce vzít, mně byl k ničemu. ,,Nikdy nevíš kdy se ti bude hodit." řekla Paige a usmála se. Když jsme vyrazili na cestu, šli jsme pomalu a tiše jsme našlapovali. Ani slovo jsme za tu cestu do neznáma neřekli. Opět se ozval ,,zvuk smrti", tentokrát zemřel Ryan ze třetího kraje. Umřelo už tak 6 nebo 7 lidí.
Když jsme dorazili na to místo, byla jsem nadšená. Byl tam potok, z kterého tekla čistá studená voda, strom podobný tomu ,,mému" a květiny, spouta květin. ,,Budeme tady?" zeptala se mě, i když znala odpověď. Přikývla jsem hlavou: ,,Stejně už jsem unavená, vezmeš si hlídku?" ,,Na co hlídku? Tady nás nikdo nenajde." Po chvíli jsem usnula.
Když jsem se probudila, viděla jsem Paige jak se pokouší udělat oheň, ale vypadala, jako že jí to moc nejde. Na výcviku jsem se učila, jak udělat oheň. Ani si Paige z výcviku nepamatuji, ale na tom nezáleží. Přišla jsem k ní a pomohla jsem jí udělat oheň, netrvalo to dlouho. Po chvíli jsme slyšeli hlasité kroky. Paige se během dvou vteřin dostala na strom, a já stála u ohně a nevěděla jsem co dělat. Když se kroky přibližovaly blíž a blíž, Paige mi podala ruku a já bez potíží vylezla na strom. Když jsem byly obě na stromě, Paige se schovala za listí, tak jsem udělala to samé. Najednou jsem uviděla mladého kluka, který tam jen tak stál a rozhlížel se. Paige chtěla skočit dolů, ale já jí chytla za ruku a nepustila jsem jí. Ona se opět zahleděla do mých očí a usmála se. Ten kluk odešel asi po deseti minutách. Ještě jsme si chvíli počkali na stromě, a pak jsme slezli dolů. První věc která mě napadla, zněla nějak takto: ,,Proč jsi za ním chtěla jít? Co kdyby tě zabil?" Paige se už asi po 40x usmála a odpověděla: ,,Myslíš si že by mě zabil holou rukou? Já mám aspoň nůž. Navíc byl z mého kraje, neublížil by mi." Tahle odpověď mi stačila.
Večer se Paige rozhodla jít na výpravu, tak jsem v našem ,,táboře" zůstala sama. Nejdřív jsem s tím nesouhlasila, ale Paige mě přemluvila. Věřila jsem jí. Když jsem si šla lehnout, na ,,dobrou noc" zazněl zvuk smrti. Zemřela holka z jedenáctého kraje a hned za ní zemřela holka ze dvanáctého kraje. Paige mi řekla, že pokud neumře, tak se nemám čeho bát. To mi bylo jasné, ale pokud by se nevracela pár hodin, také by to nebylo v pořádku.
V ,,táboře" jsem krásné uklidila, což patřilo k jedné z mála věcí které umím. Připravila jsem k jídlu nějaké maliny, které rostly umělou rychlou rychlostí vedle našeho ,,tábora". Když se Paige pořád nevracela, šla jsem si lehnout do nové ,,postele" z listí, kterou jsem udělala. Zanedlouho jsem usnula tvrdým spánkem.
Když jsem se probudila, bylo už slunce v nadhlavníku, takže jsem spala opravdu dlouho.
Otočila jsem se z pravého boku na levý, a leknutím poskočím. Ležela tam Paige, která se dívala na mě svýma velkýma očima a přitom se usmívala. Docela jsem se jí bála. Ne protože by byla strašidelná, ale protože byla úchylná. Úsměv jsem jí oplatila, a zahleděla jsem se do jejích očí. Bylo to až divné, protože tohle jsem dělala s mým ,,přítelem". Paige pořád nic neříkala, jenom si mě prohlížela. Představila jsem si na co si myslí, ale hned jsem to radši vypustila z hlavy.