1. část

8 0 0
                                    

1. září není oblíbené datum snad žádného studenta. Po dvou měsících se vracíme zpátky do škol plní stresu a obav, jak to celých deset měsíců zvládneme. Obzvláště v době koronaviru, kdy byla distanční výuka, nikdo neví, co očekávat od vrácení normálního života. Pro každého to bude těžká změna. Někdo se přizpůsobí dřív, někdo později.
Já budu procházet asi tou horší cestou, protože pro mě bude vše nové. Nástup na střední školu neberu vůbec lehce a že bych měla ráda změny, se říct nedá. Všude nový lidi, neznámé prostředí. Tím celým procesem budu procházet sama podobně jako ostatní v mém ročníku, co řeší stejný problém. Je sice pravda, že některým lidem to nevadí a naopak se těší na všechno nové, co je čeká, ale pak tu jsou lidi jako já, kteří jsou vystrašení a obavy mají na každém kroku.
Jediné plus je, že jdu na školu, kde mám dva blízké kamarády. Znám je z dob základní školy, kdy jsme se seznámili úplnou náhodou. S Jacobem jsme se seznámili přes facebook, když jsme si z ničeho nic jen tak zavolali. Náš hovor trval cca hodinu, poté jsme šli párkrát ven a utvořili si vztah nejlepších přátel, kteří tu při sobě stojí a věří si. S Lucasem jsem se seznámila díky Jacobovi. Dřív jsme se moc nebavili, jen jsme se občas pozdravili. Ale asi po roce jsme si začali hodně psát a po chvíli jsem s ním měla stejný vztah jako s Jakubem. Takže teď jen doufám, že mi dva moji nejlepší přátelé pomůžou tím vším projít.

                                       . . .

Nadešel ten den, kdy jsem musela čelit jedné ze svých největších obav. Seděla jsem ve svém pokoji před zrcadlem a sama sobě říkala, že to nic nebude, že to zvládnu. Oblékla jsem se do černých pohodlných riflí, černého crop topového trička a hodila přes sebe kostkovanou černobílou košili. V napůl volném a napůl obtaženém oblečení jsem se cítila dobře. Poté jsem si vyžehlila vlasy a lehce zvýraznila řasy. Fyzicky jsem byla připravená, psychicky už tolik ne. Ale věřila jsem, že to nebude tak zlé.
Když jsem přicházela na nádraží, Jacob i Lucas tam na mě čekali. Pozdravili mě a pevně objali. ,,Tak co, těšíš se?" po otázce, kterou mi Lucas položil, jsem měla chuť jít hned zpátky domů a zalézt si do postele, abych nemusela být mezi tolika novými lidmi a byla obklopena jen věcmi, mezi kterými je mi dobře. ,,Ani ne, ale nějak to zvládnu." s falešným úsměvem jsem mu odpověděla a doufala, že ani jeden v mém hlase nezaznamenali strach, který přijíždějícím vlakem sílil. Nastoupili jsme do druhého vagónu vlaku a posadili se na čtryřmístné sedadla. Cesta trvala deset minut a já celou dobu hleděla z okna, snažíc se zapomenout na obavy a myslet aspoň trochu víc pozitivně. Začala jsem vnímat okolí a své přátelé až když mi Jacob sáhl na rameno a řekl ,,Jsme tady, tak pojď a neboj se, bude to v pohodě".
Když jsme vystoupili z vlaku, šli jsme dlouhou cestou na náměstí, kde na ně čekali jejich spolužáci. Celou dobu, co jsme šli, se mě snažili odreagovat, abych dostala lepší myšlenky. Svým způsobem se jim to povedlo, ale jen proto, že za tu dobu už ví, jak na mě. Ale jak jsme se blížili k jejich kamarádům, přicházel ke mně znovu ten strach, který jsem se celou dobu snažila popřít.
Došli jsme za menší partou kluků, se kterými se oba pozdravili a bylo vidět, že měli všichni radost, že se po dvou měsících vidí. Potom mě všem představili. Jelikož jsem před neznámými hodně stydlivá, moc jsem nemluvila.
Můj problém bohužel je, že nedokážu mluvit o neutrálních věcech nebo se zařadit do konverzace, které jiní vedou. Vždy to pro mě bylo těžké a nikdy jsem to nedokázala změnit, i když jsem se tolik snažila. Jediný způsob seznámení, který je pro mě příjemný, je být s určitou osobou sama s účelem utvořit si postupně hluboký přátelský vztah. Když jsem s jedním člověkem, nemám takový strach ukázat, kdo jsem, ale když jsem v četnější skupině, kde většinu vidím poprvé, nedokážu ze sebe dostat víc než jen pozdrav a úsměv.
Na pohled se ostatním může zdát, že jsem uzavřený člověk. Je to pravda. Po tom všem, co se mi muselo dít už jako dítěti až donedávna, jsem se odnaučila mluvit s kýmkoli o svých pocitech. Věděla jsem, že když o tom budu mluvit nahlas a nebude to jen v mé hlavě, bude mě ta bolest dusit o to víc. A vážně poslední věc, kterou potřebuju, je cítit větší trápení vlastní vinnou, že jsem se nedokázala ovládnout. Někdy je lepší na sobě nedat nic znát a neprojevovat známky hlubších emocí, a proto se raději už dlouho vyhýbám tomu, čemu co lidé nazývají láskou. Je to věc, ve kterou jsem dávno přestala věřit.
Při vstupu do nové školy mi běhal mráz po zádech. Už jsem to tam sice trochu znala, ale stejně jsem se cítila zahnaná do kouta, i když jsem věděla, že se tam budu potkávat s rodinou. Na tu školu totiž chodí i můj bratr a bratranec. Čistou náhodou zde učí naše teta, která od dnešního dne bude mojí třídní učitelkou.
Vešla jsem do mé třídy, kde jsem byla mezi prvními. Sedla jsem si do lavice a čekala, co se bude dít. Zatímco se třída plnila neznámými lidmi jsem přemýšlela, jestli zvládnu patřit do nového kolektivu. Problém ale byl, že jsem o to ani neměla zájem. Lidi, kteří pomalu zaplňovali lavice, nebyli ti, se kterými bych dokázala navázat přátelství. Nemyslela jsem si, že mi někdo z nich může být blízký, protože jejich vystupování mě už od první chvíle odpuzovalo. Sice jim možná křivdím, ale nedokážu popřít to, jak to cítím.
Třídou zazněl zvonek na začátek hodiny a s ním přišla i naše třídní učitelka, moje teta. Věděla jsem, že je typ přísnější učitelky, ale jako teta je skvělá. Postavili jsme se na pozdrav a pro všechny kromě mě neznámá učitelka začala mluvit o věcech, které se říkají každý první den. Uvítání, něco o škole, aktivitách, seznamovali jsme se s novými spolužáky a říkali něco o sobě. Upřímně celý proces během těch čtyř hodin jsem jen tak tak přežívala. Jediný na co jsem myslela bylo, kdy konečně vyjdu z budovy.
Když se tak stalo, cítila jsem úlevu. Ta tíha na hrudi lehce opadla a já se na čerstvém vzduchu mohla konečně nadechnout. Stála jsem před školou a čekala na kluky. Zanedlouho vyšli taky a šli jsme na nádraží, kde jsme čekali, než přijede vlak. ,,Co tvý nový spolužáci? Dalo se to?", zeptal se Jacob. ,,Moc dobrej pocit z toho nemám, Tahle škola asi nebyla nejlepší volba." z mojí odpovědi byli chvíli uražení, ale hned ji začali vyvracet. ,,To teda ne, máš tady nás, takže to bylo to nejlepší rozhodnutí." Ano, svým způsobem měli pravdu. Byla jsem ráda, že s nimi můžu být každý den, ale jen kvůli tomu budu čtyři roky s lidmi, se kterými nechci mít nic společného? I když mám ty dva tak ráda, nevím, jestli to vydržím.

                                       . . .

Následující dny probíhaly podobně jako ten první. Byla jsem plná stresu a obav. Dusila jsem se tím. Ale jeden den byl přeci jen něčím jiný. Když jsem procházela chodbou, někdo mě zaujal. Soustředila jsem se na neznámého, co šel naproti mně a můj pohled pronikl do jeho znamenitých očí.
Myslím si, že oči jsou bránou do naší duše a dokážeme z nich vyčíst nemožné, když věnujeme pozornost jen tomu, co chceme zjistit. Já sama to v mnoha ohledech dokážu, což je důvod, proč mě zrovna tenhle neznámý tak zaujal. Ty tmavě kaštanové oči, na první pohled připadající jako černé, se zdály být zazděné. Dokázala jsem jen odhadnout, že úmyslně uzavřel bránu ke své duši. Udělal to samé co já, a proto jsem začala toužit po poznání s ním. Přesně v tu chvíli, kdy jsme se minuli, my v hlavě utkvěla myšlenka, že se stanu tou, která k jeho duši dokáže nakročit víc, než kdokoli jiný, co se o to kdy pokusil.

unconditional loveKde žijí příběhy. Začni objevovat