unconditional love

2. část

Dny utíkaly jako voda a já jsem v hlavě stále přemítala o tom, jestli tahle škola nebyla chyba. Myslela jsem však na svého neznámého, kterého jsem od prvního minutí na chodbě nespatřila. Neznala jsem jeho jméno. Nevěděla jsem o něm nic.
  V hlavě jsem měla ale více myšlenek, které jsem s rychlostí blesku zapisovala ve verších do svého textového bloku. Už od malička jsem vždy ráda zpívala a nedávno jsem začala psát i své vlastní texty. Zjistila jsem, že hudba je způsob, kterým mohu dát najevo svoje pocity, ať už jsou krásné nebo špatné, depresivní či šťastné. Zřejmě jsem to v sobě měla celý život, ale našla to až teď. I když je hudba mou vášní, nikdy jsem tu svoji nedokázala nikomu ukázat. Trpím trémou, která mě vždy naprosto pohltí jakmile po mě někdo chce, abych něco zazpívala. Dřív mi to tolik nevadilo, ale v posledních letech nevydám ani hlásku i před lidmi, kteří jsou mi blízcí. I přes to, že říkali jak krásný mám hlas a nemusím se toho bát, jsem nedokázala najít odvahu.
  Většinou, když píšu píseň a mám příval inspirace, tak ji dokončím během pár minut. Pak si vždy vezmu kytaru a zkouším najít vhodné akordy. To jsem udělala i teď. Zkusila jsem pár vybrnkávacích stylů a hned jsem věděla, který použít. Zpívala jsem verš po verši, ale nejvíce jsem si zamilovala znění refrénu. který zněl:
,,Kdo si všímá, kdo to vidí,
jakou bolestí si procházíme.
Kolik lidí, to vidí,
že pomalu se ke dnu potápíme.
Ptám se, kdo nás chytí
a dostane nás z těch sítí,
kterých je každým dnem víc
a my s nimi někdy nezmůžem nic."
  Někdo si možná řekne, že to může být depresivní, ale takhle já vidím přítomnost. Jen málo lidí je opravdu šťastných a málo kdo to vidí.
  Rozhodla jsem se tu píseň nahrát na telefon jako video a poslat Jacobovi. Netrvalo dlouho než odepsal. ,,Je to úžasný! Mám rád tvoje písničky.". Nad tou zprávou jsem se usmála, odložila telefon a vrátila se k hraní.

. . .

  Následující den ráno po cestě do školy jsme s Jacobem rozebírali různé věci. Nečím mě však zarazil. ,,Pouštěl jsem kámošovi tvou písničku a byl z ní úplně nadšenej! Říkal, že by s tebou chtěl feat." jeho slova mě naprosto vykolejila. ,,Cože jsi?!" odvětila jsem. ,,No pustil jsem mu tvou písničku, vadí to?" V té chvíli jsem měla pocit, jakoby zapomněl, jak jsem vůči tomuhle citlivá. ,,Víš přece, jak jsem stydlivá. Moje hudba je moje osobní věc."
,,Já vím, omlouvám se, ale musel jsem se někomu pochlubit jak mám talentovanou kamarádku! Navíc on taky zpívá a píše, akorát svou hudbu vydává na youtube. Říkal, že máš úžasnej hlas a prý musíte něco nazpívat spolu!" V hlavě jsem si sice představila, jaký by to bylo, ale po chvíli mě to přešlo. ,,A kdo to vlastně je? Znám ho?" ze zvědavosti jsem se zeptala. ,,Myslím, že ne, ale už jsi ho možná někdy viděla. Chodí taky sem na školu."
,,No tak dobře, ale prosím tě, příště si nech mou hudbu pro sebe." přikývl a omluvně se usmál. Tím naše konverzace skončila a byl čas jít do našich tříd.

. . .

  O jedné přestávce jsem ho hledala. Chtěla jsem se ještě zeptat a dozvědět se více o jeho kamarádovi, o kterým ráno mluvil. Byla jsem v jeho třídě, ale nebyl tam. Zeptala jsem se Lucase, jestli ho neviděl. Řekl mi, že šel za někým na chodbu.
  Když jsem vešla ze třídy a rozhlédla se po chodbě, viděla jsem Jacoba s vysokým klukem, který stál zády ke mně. Šla jsem k nim. Jacob si mě všiml a díval se na mě. To byla i chvíle, kdy vysoký kluk odvrátil svůj pohled od něj a věnoval ho jen mě. Ty temné kaštanově hnědé oči na mě upíraly svůj zrak. Stačil mi jediný pohled do nich a já věděla, komu tak krásné a těžce čitelné oči patří. Mému neznámému.
  Když jsem došla k nim, můj neznámý se začal usmívat. Žádny úsměv se mi snad nikdy nelíbil tolik, jak ten jeho. ,,Ty jsi ta co brnká, že?" zeptal se mě a ukázal rukama jako když hraje na kytaru. Bože, můj neznámý je ten, o kterém ráno Jacob mluvil! ,,Jo, to jsem já." má odpověď zněla stydlivě, což museli oba dobře poznat. ,,Někdy spolu musíme něco nahrát, máš úžasnej hlas." řekl můj neznámý s úsměvem a já cítila, jak mi rudnou tváře. ,,Díky, někdy možná jo." oplatila jsem mu úsměv.
  Rozhodla jsem se je nechat osamotě, protože koneckonců už jsem nepotřebovala klást Jacobovi otázky. Věděla jsem vše.
  V průběhu dne mi hlavou létaly myšlenky o mém neznámém. Už jsem o něm věděla to, že i on miluje hudbu. Což mi stačilo k tomu, abych věděla, že si budeme rozumět a především, že si budeme mít co říct.

. . .

  Ještě ten den mi na instagram přišla žádost o sledování, která byla od mého neznámého. Že by u Jakuba vyzvídal? Asi ano, když teď zná mé jméno i ví, jaký je můj účet. Žádost jsem přijala a stejně jako on mě ho začala sledovat. Cítila jsem, že to bude mít pokračování.