Gift [Stony Advent story]

1. Advent

Každý týden každou adventní neděli bude vycházet jedna kapitola této knihy. Doufám, že se vám tato Stony short story bude líbit. Přeji hezké prožití následujících vánočních svátků :)

**

Vánoce byly za dveřmi. Ložnicí Kapitána Ameriky se ozývalo otevírání skříní, skřípání zipu od cestovního kufru a šustění papíru kreslícího bloku, který si voják zabalil také.

Byl nesmírně natěšený. Zhruba před týdnem byl pozván svým přítelem, Tonym Starkem, na jeho rodinnou chalupu, aby společně oslavili své první Vánoce jako pár.

Steve má lidi z týmu opravdu rád, ale jednou si taky potřeboval odpočinout od všech starostí a povinností. Vánoce s Tonym byly jako dar z nebes, na který čekal tak dlouho.

Blonďák dobalil zbytek svých věcí a kufr zavřel. Byl překvapený, že se to do něj všechno vůbec vešlo. I když ho Tony několikrát ujišťoval, že na chalupě je vše potřebné, aby tam mohli být mnohem déle, než jen pár dní. Klidně i měsíců, kdyby se jim chtělo. Přesto Steve nechtěl celou dovolenou chodit jen v jedněch kalhotách a jednom tričku. Přišel by si před jeho přítelem trochu blbě. Celkem si i na Tonyho rozmazlování a dárky zvykl. Oblečením a věcmi byl zásobený víc, než někdy za druhé světové války.

Představy o tom, jak dovolená bude vypadat, přerušilo až zaklepání na dveře. Steve se probral se zamyšlení a vstal z postele. Po pár krocích došel ke dveřím a ty následně otevřel. Ani ho nepřekvapovalo, že za nimi stála jeho kolegyně a dobrá kamarádka Natasha.

„Nat, co ty tu?” pousmál se blonďák na ženu a opřel se ramenem o futra.

„Chci tě vytáhnout na poslední trénink, než se nám odjedeš válet na dva týdny,”  uchechtla si agentka a překřížila si ruce na prsou. Steve se zamračil nad rýpavou poznámkou.

„Nemám v plánu se válet. Nikdy jsem přes Vánoce nezůstal sedět u televize...”

„Ale prosimtě. Všechno si to bereš moc osobně,” zasmála se Natasha pobaveně nad jeho reakcí. „U tebe nehrozí, abys přibral. To je tvoje jediná výhoda.”

„Jediná?” pokrčil voják tázavě obočí. Natasha na to ale nic neodpověděla.

„Za deset minut sraz dole,” určila místo setkání k jejich tréninku a odešla. Steve nad ní zakroutil hlavou a zavřel dveře. Začal se převlékat do něčeho vhodnějšího na trénink.

„Tak tohle mi zrovna moc chybět nebude,” zamumlal si pro sebe Rogers a převlečený se vydal k tělocvičně. Netrvalo dlouho a už byl na místě. Natasha tam už čekala a různě se protahovala. Bylo vidět, že už byla plně rozcvičená a připravená na nějakou tu akci. Až po chvíli si Steva všimla a usmála se.

„Tak co. Můžeme?”

„Dej mi minutku a začneme,” kývl na ni blonďák a též podnikl malé rozcvičení na zahřátí. Natasha jej se zájmem po celou dobu pozorovala, než se k ní konečně vrátil připravený na trénink. „Můžeme.”

„Začni,” vyzvala jej rusovláska pevným tónem. Steve by měl normálně námitky ohledně toho, že ženy mají přednost, ale Natasha něco takového nesnášela.

Steve zaútočil první a Natasha se nacvičeně útoku vyhla. Skrčila se a vyslala kopanec do Rogersových nohou. Ten zavrávoral, ale udržel balanc a vzpamatovaný vykryl následující útok agentky.

Podobný trénink trval ještě pár desítek minut. Oba byli z nekonečného boje už celkem zadýchaní a Natasha stále víc a víc přemýšlela jak vítězně boj zakončit.

Byla zrovna ke kamarádovi zády, když ji chtěl dostat na zem. Ona měla ale jiný plán. Vykopla nohou a její tělo se celé otočilo čelem k muži. Když byl dostatečně blízko, kopla jej Natasha velkou silou do břicha.

Steve zacouval a chytil se za udeřené místo na břiše, kde se pravděpodobně už tvořila modřina. To mu ale starost nedělalo. Se sérem v krvi bolest měla přejít během chvíle, ale neustávala. Naopak byla silnější a Steve se o to víc stáhl. Natasha se vyděsila a běžela na pomoc.

„Hej, dobrý? Steve, není ti nic?” podepřela blonďáka a ustaraně si ho prohlížela.

„To bude dobrý. Jen to trochu bolí,” pokusil se Steve zachovat statečně, ale v další chvíli sykl a znovu položil ruku  na bolestivé místo na břiše. Bolelo to mnohem víc než obvykle a vůbec se mu to nelíbilo. Natasha poznala, že není něco v pořádku.

„Vezmu tě za Brucem, ať se na tebe podívá,” řekla rozhodně a začala kamaráda vyvádět pryč z tělocvičny. Steve neprotestoval. Ani nemohl. Byl natolik zabraný do toho, aby skousl hroznou bolest.

Těžší část byla dostat Steva do výtahu, ale Nat to nakonec dokázala. Při cestě výtahem do vyšších pater požádala Jarvise, aby dal vědět Brucovi. Steve po celou dobu nevnímal dění kolem sebe, i když na něj agentka mluvila.

„Nat, Steve. Co se děje?” zeptal se Bruce trochu nesvůj, když oba uviděl ve své pracovně. Znepokojila ho informace od Jarvise, že musí Steva akutně zkontrolovat.

„Měli jsme spolu malý trénink,” začala Nat vysvětlovat a pomohla Rogersovi posadit se na připravené lůžko. „Při boji jsem ho kopla do břicha, jenže ho to chytlo nějak víc a stále ta bolest nepřestává. Vždycky to přestává po chvíli a je schopný normálně fungovat.”

„Podívám se na něj. Děkuju, žes ho přivedla,” kývl Banner na Natashu a dále se věnoval Stevovi. Mezitím, co Nat odešla, Bruce dal blonďákovi prášky na bolest a požádal ho, aby si lehl. Následovalo klasické vyšetření, kdy Bruce pacientovi prohmatal břicho a hledal cokoliv, co by naznačovalo problém. Nic takového ale nenašel. „Jak se cítíš?” zeptal se Steva, který už žádnou bolest viditelně nepociťoval. Byl klidnější.

„Je to lepší,” odpověděl mu Rogers.

„Vypadá to, že tvoje tělo konečně začalo reagovat, ale ještě pro můj klid udělám raději ultrazvuk,” zvedl se Bruce ze svého křesla a šel ultrazvuk připravit. Steve nic nenamítal. Jen čekal, dokud si Banner nepřipravil vše potřebné. Bruce mu poté natřel břicho gelem a začal ultrazvukem hledat příčinu bolesti.

Ordinaci zachvátilo chvilkové ticho. Bruce se pozorně soustředil na obrazovku vedle lůžka a jen mlčky čekal na výsledek. Bruce se zdál být uklidněný. Pravděpodobně nenašel nic špatného. Po chvíli se ale zarazil a začal obrazovku zkoumat mnohem víc.

„To není možné... Tohle jsem ještě nikdy neviděl,” říkal si pro sebe celkem zmatený. Steve zpozorněl a podíval se na nechápajícího Bannera. Zaváhal, když viděl jeho výraz.

„Bruci, co tam vidíš?” zeptal se a odpovědi se nedočkal. „Bruci!”

„Nevím jak to říct,” podíval se na něj doktor. „Čekáš dítě...”

„Bannere, na vtipy teď vážně nemám náladu.”

„Mluvím vážně,” zamračil se Bruce a Steve se stáhl. „Tvoje tělo se začalo bránit, abys tím kopnutím do břicha nepotratil. Říkám, ještě nikdy jsem to neviděl a je to akorát další zázrak, který to sérum dokáže.”

„Já nemohu... Jsem chlap. Nemohu otěhotnět. Je to nemožné,” Steve tomu stále nechtěl věřit, i když uvnitř byl šťastný. Šťastný, že se mu konečně splní sen o rodině a dětech. Ale nikdy si nepředstavoval, že se to stane zrovna takto.”

„Tvoje tělo se potom séru změnilo, Steve,” sundal si Bruce z očí brýle. „Jak bylo řečeno. Dokážeš i nemožné a tohle je akorát další důkaz. Podívej,” otočil obrazovku tak, aby na ni Steve dobře viděl a ukázal prstem na malou kuličku na ultrazvuku. Stevovi oči se zalily slzami. „Dle mého odhadu jsi tak ve druhém měsíci. Gratuluji.”