Poslední naděje

kapitola I. - Trochu neobvyklý den

Z ničeho nic slyším hlasitou ránu, která mě vzbudí. Asi tak na 4 sekundy po ráně slyším, jak na podlahu padají dveře, třísky, kusy kamene a omítky. Snažím se vzpamatovat a uvědomit si, co se děje, tak na sebe rychle hodím triko a vestu, beru do ruky můj SCORPION EVO 3, zasunu zásobník, schovám se a jen čekám, co se bude dít. Ale trochu předbíhám, jak jsem se tady vůbec ocitnul? Povím vám svůj příběh, podělím se s vámi o své pocity a zážitky, které se mi v tomhle hnusném světě přihodili.

Nějaký čas na zpět
Další ráno, chladné ráno, do kterého se probouzím. Paprsky slunce jenž svítí přes žaluzie mi svítí do obličeje a následně mě probouzí. Jako každé ráno chvíli jen ležím, a poslouchám, jestli se kolem mého domu neděje něco zajímavého, a jako vždy, až na štěkot toulavých psů neslyším nic, co by stálo za mojí pozornost. Protáhnu se, porozhlédnu se z okna, převleču se a jdu dolů po schodech. Každý krok dělám opatrně, protože člověk nikdy neví, co se přes noc mohlo stát. Kontroluji každou místnost mého domu, a jak zjišťuji, že se nic neděje, tak si vydechnu a sednu ke stolu. 

Nahlížím do papíru na stole, kde si počítám a zapisuji vše důležité. Všímám si, že mám jídlo jen na dva další dny, tak hned přemýšlím, co budu dělat. Zvednu se ze židle a jdu si pro mapu, abych se podíval, kde jsem to ještě neprohledal. Po chvíli přemýšlení dělám úsudek, že dnes zajdu asi 400 metrů severně od mého domu. Když tam dojdu, tak cestou zpátky mohu vyrabovat 3 domy. Beru si snídani, jen opět konzervu s kukuřicí a u toho si chystám batoh. Dnes toho tolik potřebovat nebudu, hlavně místo v batohu, tak si jen beru pistoli po otci, která po něm zbyla, společně jen s 40 náboji. Pistol to je velmi hezká, "Glock-18" se jmenuje, sice nevím, kde na ní dostal své ručičky, ale pistol to je vskutku povedená. Než jsem otce ztratil, tak mě s ní učil střílet, a vždy, když jí držím, tak se z ní stává součást mé paže, jsme jak jedna duše. Do toho si balím dalekohled, vodu a obvaz, nic víc.

Jakmile jsem se sbalil, tak jsem vzal do ruky dalekohled, a pozoroval lesy kolem mého domu, bydlím v krásné vesnici, kde přežívat zatím není problém. Z mého domu jde vidět do všech stran, což znamená, že když se někam chystám, tak se mohu ujistit, že nikdo není v okolí.

Odsouvám barikádu u dveří, je to jen nějaká stará skříň. Otevírám dveře, a opatrně vykračuju ven. Dveře zamykám a pokračuji dál. Dneska jsem se cítil dobře, otevřel jsem se bránu a šel jsem po cestě, i přes to, že jsem riskoval to, že mě někdo uvidí. Po 400 metrech jsem zabočil na pozemek onoho domu. Byl to dům, který měl čtvercový půdorys. Krásně oranžový, s tím, že měl kolem oken světlou žlutou. Před dveřmi jsem se zastavil, zaposlouchal jsem se a čekal, jestli něco neuslyším. Po asi 15 sekundách beru do ruky kliku, mačkám a zkouším jestli je odemčeno. Ku mému překvapení dveře byly odemčeny, takže jsem neváhal, otevřel jsem dveře, vkročil dovnitř a opatrně jsem se snažil v domě zorientovat. Bohužel všechny poličky byly otevřené a vyrabované, nic tam nebylo. To následovalo i v druhém patře, v každé místnosti. Nikde ani shnilé jablko...

Začal jsem se bát, že zase budu hlady, nechci zase hladovět. Čekají mě ještě 2 domy na prohledání, k tomu doma mám zásoby na 2 dny. Vzchopil jsem se, a pokračoval dál. U dalšího domu jsem měl problém se dostat dovnitř, dveře i okna byly zamčené. Byl to dům, který měl dvě patra a vysoké podkroví. Měl půdorys jakoby čtverce, ale na jedné straně byla místnost postavená ven. Přemýšlím, jak se tam jen dostanu, když vtom vidím žebřík opřený o budovu. Napadá mě, že okna ve vrchních patrech nebudou zamčená, tak beru žebřík a začínám šplhat. Tento dům byl starší, a neměl ty okna, které se dají otevřít na dva způsoby, ale ještě staré s kličkou. Zkusil jsem zatlačit, okno povolilo a otevřelo se dovnitř budovy. Vevnitř to vypadá zatím dobře, nic není otevřené a nábytek vypadá, že je ve skvělém stavu, tak nemrhám čas, a jdu prohledat dům. Nic moc jsem nenašel, zbývala asi jen kuchyň, protože jsem skoro celý dům prohledal, a v kuchyni jsem ještě nebyl, tak tam jdu. Jak otevírám dveře, tam se mi zatočila hlava, hrozný zápach se na mě navalil z kuchyně, až jsem se mírně zadusil. Cítil jsem, jak mi ten zápach dráždí plíce, jak se mi vtírá do nosu. Zavřel jsem dveře, divil jsem se, co by to tak mohlo být. Beru první látku co vidím, je to nějaký ubrus ze stolu. Začnu ho obmotávat kolem svých dýchacích cest, dělám uzlík, a pomalu začínám otevírat dveře. Furt mi to šíleně dráždí plíce, ale už to není tak hrozný. Jak jdu do kuchyně, tak vidím, jak je na židli mrtvola ženy, která objímá malé tělíčko. Přemýšlím, co se tak mohlo stát. Po chvilce zkoumání přicházím na to, že v kuchyni není ani drobek jídla, jen asi 3 myši ohlodané na kost, což znamená, že trpěli hladomorem. Usuzuji, že matka nechtěla vidět své dítě trpět, tak ho uspala, objala ho, posadila se na židli, a podřízla mu hrdlo. Podle mě to psychicky nedala, a podřízla si tepny na předloktí. Děťátko má zaschlou krev na límečku a na triku pod krkem, žena má zakrvácené rukávy, a pod židlí leží nůž.