Poslední naděje

Kapitola II. - Možná nejsem tak sám, jak jsem si myslel

Probouzím se až odpoledne, což mě trochu udivuje. Dneska slunce září opravdu hodně, a tak se divím, že mě nevzbudilo. Spánek mi opravdu pomohl, už jsem si tolik nevyčítal ten incident s tou fenkou, a už jsem pomalu zapomněl na rodinu Burešů. Stanul jsem z postele a kupodivu jsem se cítil v celku dobře. Snažil jsem se nad tím dnem nepřemýšlet. Sešel jsem dolů, ani jsem nekontroloval místnosti. Schod po schodu a přemýšlel jsem, co budu dělat. 

Samota mě už sžírala, a už jsem to nedával. Vlastně jsem už měsíc tady zavřený od doby, co to vše vypuklo. Hned jsem si vzpomněl na to, jak mě probudil telefonát od taťky. Totiž než to vše začalo, tak všude byly zprávy o tom, jak se lidi neovládají, jak se navzájem zabíjejí, protože nevěděli co bude dál, jak svět zahltila anarchie. Vůbec jsem nechápal, tak jsem šel spát, abych po probuzení věděl více informací, ovšem večer mi zavolal taťka. Zněl velmi vystrašeně a unaveně, říkal mi, ať okamžitě zamknu, všude zhasnu a psa vezmu dovnitř, říkal mi, jak už jsou na cestě s mamkou domů, že si už pro mě jedou. Nikdy sem nedojeli, nikdy jsem je už nespatřil. Poslední otcovy slova byly "nikam nevycházej, počkej na nás, máme tě rádi".

Jak jsem přestal vzpomínat, tak jsem si oblékl oblečení na doma. Byly to černé tepláky a volné černé triko, ponožky jsem neměl. Ráno jsem přemýšlel, co si dám na jídlo, uvažoval jsem dost dlouho, a přemýšlel jsem, co vydrží nejmíň času. V předsíni jsem našel 3 banány v dobrém stavu. V předsíni byla vždy celkem zima, proto banány byly v tak dobrém stavu. Jak jsem se do prvního pustil, tak mi došlo, že tohle jsou asi poslední banány, které v životě jím. Nikdy už neuvidím čerstvé banány, nebo aspoň ve stavu, kdy by se daly jíst. Jak jsem banány snědl, tak jsem byl opravdu najezený, ráno totiž moc nejím. Říkal jsem si, že když nemám co dělat, tak že si trochu zacvičím, ať mám trochu fyzičku, kdyby se něco někdy stalo. Po hodině pomalejšího a volnějšího cvičení jsem si sedl k oknu, a jen pozoroval. Po chvilce, jak jsem neměl nic v plánu, tak jsem začal usínat. 

Jak jsem už skoro byl v plném spánku, tak jsem uslyšel pravidelný zvuk, znělo to jako chůze? Okamžitě jsem zbystřil a snažil se lokalizovat původ zvuku. Zvuk jde z jižní strany baráku, jako by pochodoval směrem na sever pryč od středu vesnice. Tiše jsem šel k oknu v kuchyni, která je v přízemí, abych se přes barikádu v okně podíval, kdo nebo co to je. Zarazím se když uvidím, že po cestě jde nějaká dívka. Vysoká asi jako já, mohla mít cca 170cm, měla krásné vojenské boty, kapsové prostorné vojenské kalhoty v mrkvovém střihu, vypadalo to jako originální české maskování AČR vz.95 zelené. Měla rozepnutou blůzu vz.95, taky zelenou. Pod tím měla olivové triko, a vypadalo na krátký rukáv. Měla velmi objemný a asi i plný batoh. Pomyslel jsem si, že ty věci v batohu by se mi hodili, ovšem hned mě potrestala moje lidskost, že mě jen napadlo jí to sebrat. Měla nějakou červenou kšiltovku, její hnědé vlasy provlečené v otvoru na utahování kšiltovky. Ovšem nevím kde to oblečení sebrala, protože českou vlaječku měla na pravém rameni, a v skoro žádné armádě na světě se vlaječka na pravém rameni nenosí. Takže mě napadlo, že ani nebude mít vojenské vycvičení nebo tak. Byla v obličeji velmi hezká, mohla mít tak 17 let bych tipnul, takže o trochu starší jak já. Tam mně už bylo jasné, že to voják nebude, beztak ani neví, jak se s její zbraní zachází. Měla přes rameno loveckou pušku s dřevěnou pažbou a puškohledem. Z ničeho nic se zastavila a podívala se mi do okna, jako by věděla, že tam jsem. Chvíli se jakoby na mě dívala, ale nemohla mě vidět, nemohla. Po krátké chvilce začala opět chodit dál. Chodila velmi zvláštně, šlo vidět, že je unavená.

Najednou zabočila doprava a šla přes mostek k sousedům, co bydlí naproti. Celý den jsem tam koukal do oken abych se něco dozvěděl. Celý den jsem jí jenom pozoroval, byl jsem fascinovaný, že žije. Tolik lidí po světě umřelo, a najednou mi tady chodí 17 letá holka. Jakmile se hned setmělo, tak jsem viděl, jak se jí rozsvítilo okno. Byl jsem zaražen, celý měsíc už přežívá, a ona si prostě večer rožne, jakoby nic. Říkám si, že nenechám nic náhodě, počkám, než se více setmí, beru si vojenské kalhoty, taktické triko, dokonce i mojí vestu. Nic z toho nebylo reálné oblečení, než se vše pokazilo, tak jsem hrával airsoft, a měl jsem plnou výbavu. Sice oblečení není opravdové, ale je stejně praktické, jen vesta by nedokázala zastavit projektil, ale je v ní místo a cítím se díky ní více bezpečně. Beru pistoli a plížím se tmou. Vykračuji z mého domu, přelézám plot a pomalu a opatrně našlapuji po cestě a jdu k sousedům. Jakmile stojím před barákem,  tak dokonce slyším, jak si něco sama povídá. Zkusím dveře, a kupodivu jsou otevřené, ani je nezamkla, nezablokovala je, prostě nic. Tak jdu dovnitř, u sousedů jsem už párkrát byl, takže jsem věděl, kde je co. Pomalu našlapuji a jdu k místnosti, kde se svítilo. Bylo to ve druhém patře. Schůdek po schůdku jsem nakračoval, abych neudělal žádný zvuk. U dveří jsem se zastavil a začal je pomalu otevírat.

Byla to past. Nebyla to nějaká nána, která si tam čte při svíčkách, to opravdu ne... Sotva co jsem otevřel dveře tak vidím, jak na mě běží se vztyčenou dvouruční sekerou. Neptejte se mě, kde se ta síla vzala, ona opravdu vypadala jako takový ten typ holky, co jde do lesa v podpatcích. Už byla ode mě jen dva metry, zapojila svaly a sekera už putovala směrem na mou hlavu. Uskočil jsem do zadu a sekera se zarazila do podlahy. Hodně lidí si tohle neuvědomí, ale vytáhnout sečnou a nebo bodnou zbraň z cíle je složitější než jí tam zarazit. Adrenalin kopnul a já vyběhnul na ní.

Jedna pěst už letěla na její spánek a ona spadla těžce na zem. Oddychnul jsem si, kleknul jsem si k ní a začal se omlouvat, že jsem jí nechtěl nic udělat, ale nedala mi jinou možnost. V tom jsem si všiml, jak otevřela oči a dostal jsem pěst mezi oči! Ta mrška to jen hrála. Nečekanou ránu jsem neustál a svalil jsem se na zem. Díky bohu jsem klečel, takže to nebyla výška. Ona se postavila a napřáhla se na kopnutí, ovšem její roku jsem vyblokoval a dokonce se mi podařilo jí chytit a díky tomu jí shodit. Vyšplhal jsem na ní, dal pěstí do nosu, a další, a další a další. Došlo mi, že se neumím ovládat. "To jsem asi přehnal" odvětil jsem si. Ta holka tam ležela v menší kaluži své krve, která jí tekla z nosu. Cítil jsem se příšerně, i když to byl risk, tak jsem zaběhl pro kapesníky a snažil se jí to krvácení zastavit. Jakmile začala více vnímat, tak jsem hned viděl náznak vzdoru, ale byla moc ochromená a slabá.

Začala si mě prohlížet nechápavým pohledem, zmohla se jen na jedno slovo: "proč?". Tohle se mi celkem zarylo do hlavy, nebudu vám kecat. Rozhodl jsem se, že nebudu přespávat doma, tak jsem si udělal provizorní postel, pro jistotu jí přivázal ruku ke skříni abych na ní mohl dohlížet a do hodinky jsem usnul.