Mělo to tak být

1-Radši být sám, než ve špatné společnosti

Byla chladná jasná noc a dva lidé, kteří nemohli spát, sledovali zářící úplněk, osvětlující bílou třpytivou pokrývku, která zahalila jinak fádní šeď centra Londýna, do magického kabátku.

Prvním z těch lidí byla 28 letá žena, která přemítala nad minulostí i možnou budoucností zároveň. Bylo po válce. Její vztah s Ronem nedopadl všemi očekávaným happyendem ale spíše velkým fiaskem. Už nebyli ani kamarádi. Na to mu moc ublížila. Chvilkama litovala svého rozhodnutí vztah ukončit, uvnitř však cítila, že udělala správně. A doufala, že i on to jednoho dne pochopí. A pokud ne, je to jeho problém, ona mu vše vysvětlila s maximální upřímností a láskou. Aspoň, že má pořád Křivonožku. Zasmála se sama nad sebou, že uklidňovat se tím, že tráví večery pouze ve společnosti svého starého kocoura, není moc k chlubení, vzhledem k jejímu věku.

Ale jí to bylo jedno. Zažila už toho příliš, aby se nechávala svazovat očekáváním ostatních. Chtěla žít podle sebe. Podle svých pravidel a přání. Vyvléct se z té role dokonalé a věčně spořádané dívky. Věděla, že se do ní dostala jen vlastní vinou, ale o to bylo těžší se od té role oprostit. Pořád byla zvídavá, četla knihy, srdce měla na správném místě. Ale už ji unavovalo věčně plnit přání ostatních. Už se chtěla nadechnout a začít opravdu žít. Zažít dobrodružství, vášeň. A komu se tato její změna nelíbila, ten už nemá v jejím životě místo. Nalila si sklenku červeného vína a sedla si ke krbu s knížkou, kterou dostala od Ginny k  Vánocům. Kdo potřebuje partnera, když má tak skvělou kamarádku. Ginny její rozhodnutí rozejít se s Ronem nejen pochopila, ale i podpořila. Bylo jí to líto, ale opravdu chtěla pro Miu jen to nejlepší. A Hermiona si toho nade vše vážila.

Druhou postavou, na kterou magická moc úplňku působila, byl vysoký černovlasý muž s temným pohledem plným nevyřčených emocí. Užíval si klidu svého domu v Tkalcovské ulici , daleko od prázdně tlachajího profesorského sboru a dutých hlav v podobě jeho studentů. Uchechtl se. Není situace, kdy by mu nějaká ta nadávka nespravila náladu. Na druhou stranu cítil zvláštní svíravý pocit na hrudi. Hlásek v hlavě mu už zase předhazoval chyby, kterých se v minulosti dopustil.

"Zemřela kvůli tobě, to ty si ji odsoudil k smrti" ozvalo se. "Dost už"! zařval z okna až se sousedův pes rozštěkal. Zavřel okno a nalil si ohnivou whiskey.

Uběhlo už tolik let, a on se pořád budil s nočními můrami. Psychologové v mudlovském světě by mu dali nejspíš diagnózu post-traumatické stresové poruchy. On si ji léčil alkoholem a občas nějakou tou bezvýznamnou ženskou společností, nicméně to byly příliš slabé náplasti na jeho hluboké rány. Po pádu Voldemorta začal opět pracovat v Bradavicích, tentokrát jako učitel obrany proti černé magii, i když by to nahlas nepřiznal, děkoval Merlinovy za to, že měl tu možnost. Bylo to jediné místo, které mohl alespoň vzdáleně považovat za svůj domov. Neměl nikoho.

"Ještě se lituj, vždyť každého, kdo se jen opováží o tebe projevit zájem, odeženeš!" ozval se opět hlas v jeho hlavě. Věděl, že je to pravda. Ale nemohl jinak. Byl moc zraněný, a bál se. Bál se otevřít, raději se uzavřel do své ulity nevrlého chlapíka ve středním věku a každého, kdo se snažil překročit jeho hranice, zahnal svým temným pohledem a břitkým jazykem. Dokázal to. Už nikoho nezajímal.