Mělo to tak být

2-Klidná neděle

Křivonožka jemným kousáním do palce u nohy probudil svou majitelku, která lenivě otevřela oči.

"Ale notak, už máš hlad ? Tak pojď ty moje chlupatá bestie" nakrmila kocoura a zamířila k oknu.

Byla neděle, venku bylo krásně a Hermiona se těšila na den volna, který využije k odpočinku a konečně se po dvou měsících sejde s Ginny. Měly domluvený sraz v jedné mudlovské vinárně v zapadlé uličce centra Londýna, kde mají skvělé víno a zároveň tam nechodí moc lidí.

Procházela se s jemným úsměvem po svém bytě po babičce, který měl vysoké stropy, spoustu světla a byl vybaven masivním starožitným nábytkem. Její nejoblíbenější částí byla samozřejmě obří knihovna, kterou měla plnou kouzelnických, ale i mudlovských knih. Hermiona ten byt milovala a udělala v něm pouze malé změny, z úcty, kterou k její babičce chovala.

Udělala si snídani, po které si četla, zacvičila si jogu, dala si lehký oběd a šla se chystat na sraz s Ginny. Do práce na Ministerstvu chodila většinou oblečena do kalhot a svetru, s pouze minimem make upu. Raději si ráno přispala, než aby trávila čas u zrcadla. Když někam vyrazila o víkendu, snažila se alespoň nějak využít všechny ty šaty a sukně, které jí dala její mamka k Vánocům a narozeninám v naději, že na ně sbalí nějakého fešáka na ministerstvu. Při té myšlence se Hermiona vždy zčásti pobaveně a zčásti smutně zasmála.

Oblékla si tmavě zelené zimní šaty s rolákem, přes ně zapnula černý elegantní pásek a uhladila si vlasy sérem, které čas od času používá už od plesu tří škol v Bradavicích. Lehce se nalíčila a byla hotová. Přes šaty přehodila černý kabátek a obula si kozačky. Vzala si její nejdražší pouzdrovou kabelku Chanel, kterou také zdědila po její babičce. Samozřejmostí bylo nezjistitelné zvětšovací kouzlo, takže v ní měla  hůlku, dvě knihy a krabičku první kouzelnické pomoci. Už se jí nejednou osvědčilo, že člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, podrbala Křivonožku a vydala se na cestu.

Severus si chtěl jeho poslední den před návratem do Bradavic užít podle jeho představ.

Vydal se proto po obědě s knihou do nedaleké mudlovské vinárny, která se pro něj stala bezpečným  útočištěm, když chtěl pocítit trošku lidského kontaktu a zároveň uniknout kouzelnickému světu. V lokálech, které se nacházejí v kouzelnické části Londýna si totiž klidu nikdy neužil. Poté co bylo jeho jméno oficiálně očištěno a veřejnost se dozvěděla o jeho "hrdinství", ho věčně někdo otravoval. Buďto ho obdivovali, případně zpochybňovali verzi o jeho nevinně, což paradoxně upřednosťoval, protože v tom případě se ho báli a pouze si v jeho přítomnosti šuškali s vykulenýma očima. Ignoraci pitomců už se naučil zvládat, ikdyž by je nejradši na místě proklel. Navazovat přátelské rozhovory a přijímat poklony mu ale pořád nešlo.

Vešel do vinárny, sedl si do jeho oblíbeného rohu, vytáhl knihu a rozhlídl se po podniku. Obsluha přišla během chvilky, v podobě blondýnky kolem 25 let, která na něm mohla oči nechat. Vždy když přišel, tak z něj měla zvláštní pocit, jakoby ho obklopovala nějaká magická aura nebo co. No už jsem se z těch chlapů asi fakt pominula, pomyslela si. Severus si objednal 2 deci pinot noir a začetl se do knihy o Lektvarech nové generace. Lektvary už sice neučil, stále ale když měl čas, tak přijímal soukromé zakázky od ministerstva, proto potřeboval mít přehled o nejnovějších výzkumech.

"Miooo!" "Ginny!" Zapadlou uličkou se linul smích dvou žen, které si s radostí skočily kolem krku.

"Tak co novýho, už máš chlapa?" mrkla Ginny na Hermionu, zatímco mířily k vinárně.

"Ještě ty začínej, nemám a pochybuju že ho v dohledné době potkám" povzdechla si lehce podrážděně Hermiona.

"Ale notak, jen tě trošku provokuju, ale co ty víš, třeba na tebe teď čeká ve vinárně!" plácla se smíchem Ginny.

"No to určitě, vsadím se, že tam na mě čeká můj osudový princ" zasmála se už pobaveně Hermiona.

Vešly do vinárny a sedly si do rohu k oknu. Zkontrolovaly, jestli je nikdo neposlouchá, a až na muže, který si četl schovaný za knihou, vedle nich nikdo nebyl. Pustily se tak beze vší cenzury do rozhovoru.

" Harry je věčně v práci, však to víš, no a já to doma s těma prťatama už chvilkama psychicky nezvládám. Musíš mě rozptýlit, přece sis musela užít aspoň nějaký románek od té doby co jsme se neviděly ne??

Hermiona přemýšlela... "No vlastně jednou po práci mě pozval Peter (kolega z ministerstva), na drink, ale nic z toho nebylo."

"No a proč, vždyť je to hezoun a očividně je na tebe celej žhavej!" vyzvídala nadšeně Ginny a usrkávala u toho zběsile víno.

Hermiona na tu otázku neznala jednoduchou odpověď. Byla moc vybíravá, nebo po zkušenosti s Ronem uzavřela své srdce a bála se ho znovu otevřít? Nechala otázku nezodpovězenou a Ginny ji už naštěstí přestala trápit a změnila téma.

Co to sakra...to se mi jen zdá. Tak já jdu schválně do zapadlé mudlovské vinárny, a kousek od mě si sednou dvě největší kvočny v dějinách Bradavic. Ještě že si mě nevšimly. Jenže co teď, věčně schovaný za knihou být nemůžu, a sedět tu, než se vykecají taky nezvládnu. To bych taky mohl vysedět dračí vejce.

Bojoval s dilematem, které přerušila servírka, když se ho zeptala, jestli si dá ještě dvě deci.

Neměl na výběr, musel vystrčit hlavu z úkrytu knihy a promluvit.

"Ehm, ano ještě dvě deci" odvětil nepřítomně, a koutkem oka sledoval, jestli si ho jeho bývalé studentky všimly. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a Ginny už pod stolem kopala do Miine nohy. "Au Ginny co to sakra.."

Ginny posunky ukazovala do druhého rohu vinárny a Hermiona se tam nechápavě otočila. Její oči uviděly scenérii, kterou by si nepředstavila ani v nejpodivnějších snech.

Obávaný profesor, bývalý smrtijed, národní hrdina a zároveň člověk, kterému zachránila život, když už byl jednou nohou na onom světě. Seděl se sklenkou vína před sebou, na sobě košili a perfektně padnoucí sako, které obepínalo jeho široká ramena. Ale co ji šokovalo nejvíc byl jeho pohled. Zezačátku totiž v jeho očích zahlédla tolik emocí, že ji to až vyrazilo dech. Po chvíli však nasadil svou ledovou masku a jen stroze přikývl na pozdrav.

"No to je hulvát, tak ty mu zachráníš život a on za tebou ani nepřijde??" komentovala situaci trefně, ale příliš nahlas Ginny, už notně posilněná vínem.

Hulvát? Pche, slýchám horší nadávky holčičko, tímhle mě fakt nedostaneš. Mrlal si Severus v duchu. Věděl však, že má ta zrzka pravdu, ikdyž by to nepřiznal ani stádu kentaurů.

"Co to dělá, on jde sem" sykla Ginny opět až příliš nahlas.

Hermiona se jen začla smát absurditě a trapnosti té celé situace.

Severus přišel k jejich stolu a pomyslel si, to ti nedaruju zrzko, a s galantním úsměvem obě pozdravil a jemně každé naznačil polibek na ruku. Poté co mu s nezastíraným šokem v tváři, dovolily přisednout, přišla servírka a ptala se, jestli si ještě něco dají. Severus ji řekl ať přinese láhev nejlepšího vína, karafu vody a obložený talíř a připíše to na jeho účet. Včetně celé útraty za "slečny".

Hermiona s Ginny na sebe jen šokovaně zíraly, neschopny slov.

Severus si jejich šokované výrazy užíval. Bavilo ho šokovat lidi, ale zčásti celé roky chtěl Grangerové poděkovat za záchranu jeho života. A teď ji tu má jako na podnose, a ještě k tomu jsou oba posilněni vínem, takže by to mohlo jít snadněji. Možná by se jeho výčitky svědomí trošku utišily.

"Zase jen sobecké pohnutky, co Severusi. Sám víš že jsi prohnilý, a poděkování to nespraví" promluvil jeho vnitřní hlas. Severus zatřepal hlavou a snažil se soustředit na nastálou situaci. Už se do ní namočil, a proto ji bude muset nějak zvládnout.

Tolik ke klidné neděli, pomysleli si Hermiona i Severus.