Ani slovo

Kapitola první

    Vstala jsem a podívala jsem se z okna, nikde jsem neviděla nic než mlhu a sníh. Sněžilo opravdu hustě a já si to hodně užívala. Milovala jsem to. Ten pocit když se studené sněhové vločky dotýkají mého zahřátého těla. Přestala jsem už ale přemýšlet a vydala jsem se dolů ze schodů. Když jsem došla do kuchyně, nikdo na mě nečekal, byla jsem v celém domě úplně sama.
     Byly zrovna zimní prázdniny a oba rodiče jsem měla v práci. Co budu dělat? Zeptala jsem se sama sebe a než jsem stihla cokoliv vymyslet, moje ruka už automaticky sáhla po telefonu a otevřela messenger. Jak už jsem byla zvyklá, žádná zpráva mě zde nečekala, ale já se rozhodla napsat Terce. Pozvala jsem ji k nám na návštěvu, protože jsem ji už chtěla vidět. Dost se mi líbí, má dlouhé černé vlasy asi do půlky zad, přenádherné modré oči do kterých bych se vydržela dívat klidně celý den, dlouhé tenké prsty a hlavně naprosto nádhernou pusu. Líbila se mi na ní každá část jejího těla, i když některé pro mě zatím zůstávaly neprozkoumané. Ač jsem tyto pocity cítila již delší dobu, zatím jsem jí nic neřekla. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že se mi vysměje, nebo mě nechá osamocenou s mými pocity a větou:" To je nechutný..." věděla jsem že by to nikdy neudělala, i přes to jsem se bála jakéhokoliv slova.
    Zazvonil mi telefon a přišla mi od ní zpráva. Dorazí asi za půl hodiny. Usmála jsem se a rychle jsem začala snídat. Po snídani jsem se chystala vybrat si outfit, ale nevěděla jsem co si vzít. Vyzkoušela jsem asi půlku svého šatníku a nic mi nepřišlo dost dobré, podívala jsem se na telefon a zjistila, že už mám jenom pět minut. Dost jsem se vyděsila a nakonec zvolila moje nejoblíbenější, černou mikinu a černé tepláky... jak jinak. Rychle jsem zbylé oblečení naházela do skříně a vydala se dolů po schodech.
    Zvonek zazvonil asi o deset minut později, otevřela jsem dveře a prohlasila:" Zase pozdě, jako vždy!" Začali jsme se obě smát a objali se. V jejím objetí, jako by se svět zastavil a já s ním. Cítila jsem se nejlépe na celém světě, cítila jsem se doma, cítila jsem být s člověkem, kterého mám nejraději ze všech.
    Než jsem se nadála, objeti skončilo a já pozvala Terču dál. Posadili jsme se k jídelnímu stolu a začali probírat nejnovější drby. Obě jsme byly doslova vtažené do konverzace a popíjeli jsme čaj, který jsem před chvilkou uvařila. Bylo mi dobře, horký čaj mě v zimních dnech vždy zahřeje, ale Terka mě zahřeje i u srdce. Chvílemi jsem nevnímala její slova, jen poslouchala ten nebeský hlas a sledovala pohyb jejích rtů.
    Chtěla jsem ji políbit, ale věděla jsem, že nemůžu. Tohle už jsem nemohla vydržet, navrhla jsem jít se projít do parku. Terka souhlasila, oblékli jsme se do toho nejteplejšího, co jsme zrovna měly při ruce a vyšly jsme do zasněženého dne. Šly jsme rovnou za nosem, moc jsme nepřemýšlely, kam jdeme a po docela krátké chvilce jsme dorazily k naší bývalé základce.
    Při vzpomínkách na naše mladší léta jsme obě uronily slzu, slzu smíchu, ale i slzu smutku z toho, že už to bylo šest let dozadu. Navzájem jsme si připomínaly vtipné historky a osvěžovali si naši paměť. Vzpomínaly jsme na všechny ty krásné chvíle, kdy jsme nemuseli řešit to, co řešíme teď. Nebáli jsme se o naši budoucnost, neřešili jsme to, co se stalo... žili jsme přítomností a okamžikem. Přesně to mi nejvíc chybí, žít tím, co právě zažíváme, a ne snem, který bychom chtěli zažívat. Ani minulostí, která už byla, ani budoucností, která teprve přijde a my ji neovlivníme.