Ani slovo

Kapitola druhá

   Z procházky jsme se vrátily asi za dvě hodiny a dost jsem si to užívala. Měly jsme už velký hlad, vymyslela jsem tedy že nám uvařím těstoviny s mákem, které jsem opravdu milovala a Terka to věděla. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli je má taky ráda, ale vždycky s nimi souhlasila. Oběd jsem si opravdu vychutnala, ale nevěděla jsem, co dělat dál. " Co budeme teď dělat?" Zeptala jsem se, protože jsem nesnášela být bez plánu.
   Chvíli se na mě dívala a bylo vidět, že přemýšlí. " Půjdeme si zahrát The Sims?" Moc se mi nechtělo, protože to hrajeme snad pořád a mě to baví, ale ne, když to hrajeme až moc často. I přes to, že se mi moc nechtělo, pokývala jsem se hlavou a usmála jsem se. Šli jsme ke mně do pokoje a usadili se u počítače, zapla jsem ho a připravila hru. Chtěli jsme se zabavit, proto jsem zkusili takzvanou 100 dětí challenge. V podstatě jsme měli za úkol udělat si ve hře co nejvíce dětí.
   Ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale uplynuly asi tři hodiny, už mě to fakt nebavilo, proto jsem navrhla upéct sušenky. Terce se tenhle nápad fakt líbil, vzali jsme si všechny potřebné ingredience a začaly péct. Trochu jsme se u toho štěkly, protože já jsem chtěla dělat jiný recept než ona a každá jsme si myslela, že náš nápad je rozhodně lepší.
    Nakonec se nám povedly opravdu dobré, i když trochu připálené sušenky. Byla to zábava a navíc z toho vznikla fakt dobrota. Potom už Terka musela odjet, snažila jsem se ji přemluvit, aby u mě zůstala přes noc, ale byla rozhodnutá, že pojede domů. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Rozloučily jsme se a já se šla zavřít do svého pokoje.
   Ležela jsem na své posteli a koukala do stropu. Bylo mi hrozně. Pokaždé, když jsem s ní byla a pak jsme se rozloučili, bylo mi strašně. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo. Jaké by bylo, kdyby mě měla taky ráda. Kdybychom byly ten nejkrásnější love couple na světě.
   Než jsem usnula, přehrávala jsem si v hlavě celý dnešní den. Už teď my chyběla.