Krásná Fevroňka

Žil kupec a jeho žena, jenom jedno dítě spolu měli, krásnou Fevroňku. Když bylo Fevroňce osm let, zle se kupcová rozstonala, věděla, že umře. Zavolala k sobě dcerku. "Nechám ti tu, dceruško zlatá, mateřské požehání a tuhle panenku. Měj ji pořád u sebe a nikomu ji neukazuj. A když na tebe přijde hoře, dej jí jíst a pros ji o radu. Pomůže ti v neštěstí, jako bych já při tobě stála." Políbila dcerku a umřela.
Kupec se brzy začal po nové ženě rozhlížet. Vybral si jednu vdovu, už v letech, dvě dcery měla, asi v tom věku jako Fevroňka. Stalo se, že kupec nadlouho odcestoval z domu za obchodem a macecha s děvčaty se přestěhovala do jiného domu. Vedle toho domu byl les, vprostřed lesa paseka, na ní chaloupka. Tam bydlela baba jaga, která pojídala lidi jako kuřata.
Macecha posílala Fevroňku pořád do lesa, ale ta se vždycky vrátila živá. A tak to vymyslela jinak. Jediná svíčka jim svítila, jinak nebyl v domě žádný oheň. Když svíčka zhasla, poslaly Fevroňku pro oheň k babě jaze. Fevroňka dala panence večeři, kterou jí schovávala, panenka si pochutnávala na pirohu a Fevroňka plakala: "Jez a poraď, panenko. K babě jaze pro oheň mě posílají, slupne mě jako kuřátko." Panenka už dojedla, očka se jí jako dvě svíčky rozsvítila: "Neboj se, děvče, dej si mě do kapsy a jdi. Se mnou se ti ani u baby jagy nic nestane."
Fevroňka jde dřímajícím lesem, strachy sotva dýchá. Šla celou noc, a když začalo svítat, přejel kolem ní jezdec, bílé šaty měl, postroj i koně. Když slunce vyšlo, přejel kolem ní jezdec celý v červeném, na červeném koni. Šla celý den, večer došla na palouček k chaloupce baby jagy: plot nepořádný, na něm lidské lebky, kolem plno kostí, vrata na závoru z lidských čelistí. V tom kolem Fevroňky, co zkameněla hrůzou, jede jezdec celý v černém, na černém koni, u vrat baby jagy zmizí, jako když se do země propadne - to nastala noc. Lebkám se ohně v důlcích rizsvítily, na paloučku je světlo jako v poledne, ale strašné je tam stát a na tu hrůzu se dívat. Jenomže kam utečeš? A najednou to lesem zahučí jako při nejhorší bouřce, stromy praskají, ve větvích to sviští, a je tu baba jaga: vyzáblá, kostnatá, oči pichlavé, nehty jako dravčí pařáty, vlasy na ní vlají jako suchá tráva, v hmoždíři jede, palicí se odstrkuje, pometlem stopy zametá.
U vrat se zarazila: "Čmuchám, čmuchám člověčinu, kdo je tu?" Fevroňka se jí uctivě k zemi poklonila: "Já, babičko. Dcery macechy mě k vám pro oheň posílají." "Ty já znám," povídá baba jaga. "Zůstaneš tady a budeš mi sloužit. Když budu spokojená, dostaneš oheň. Když ne, udělám si tě k večeři." Vevnitř se rozvalila a poroučí: "Podej mi z pece jídlo. Chce se mi jíst." A Fevroňka strachy víc mrtvá než živá, zapálila louč o ty lebky, co byly na plotě, a začala jí nosit jídlo na stůl. "Až zítra vyjedu, vyčistíš dvůr, zameteš v chalupě, oběd uvaříš, prádlo přichystáš. Pak si ze sýpky přineseš čtvrtinku pšenice a vybereš z ní jáhly. Ať si se vším hotová, než se vrátím."
Když začala chrápat, nakrmila Fevroňka panenku tím, co od večeře zbylo, a s pláčem se jí svěřila, co všechno jí baba jaga dala za úkol. "Jdi spát, krásná Fevroňko," utěšovala ji panenka, "ráno je moudřejší večera." Brzy se probudila Fevroňka, ale baba už byla vzhůru. Venku začalo svítat, lebkám hasly oči a kolem oken se mihl bílý jezdec. Baba vyšla na dvůr, hvízdla, kde se vzal, tu se vzal hmoždíř s palicí a pometlem. Zrovna začalo slunko vycházet, když kolem přejel červený jezdec a baba jaga vyjela ze dvora. Fevroňka se ještě nerozhodla, do které práce se má pustit napřed - a panenka už dvůr i chaloupku poklidila, prádlo připravila a právě vybírá z pšenice poslední zrnka jáhel. Fevroňka jí poděkovala.
Už se smráká, kolem oken se mihl černý jezdec, přišla noc, oči v lebkách na plotě se rozsvítily, zahučelo to, zapraštělo v lese a baba jaga vjela do dvora: "Všechno je hotové?" "Sama se podívej, babičko," uklání se jí Fevroňka. "Dobře," mrzí se baba, že se rozzlobit nemůže. "Semelte mou pšenici, mí večerní sluhové, druzi mí milí!" křičí. A tři páry rukou se objevily ve světnici, popadly mísu s pšenicí a ven ji vynesly. Pak snědla, co jí Fevroňka navařila, práci na druhý den jí rozkázala.
Přišel příští den a všecko bylo jako předtím, panenka s Fevroňkou všechno dílo vykonaly, baba jaga v hmoždíři ze dvora vyjela a zase domů vrátila. Baba se cpe jídlem, co jí Fevroňka navařila, děvče stojí v koutě a mlčí. "Co stojíš jako němá," vrčí baba. "Ráda bych se ptala, babičko," klaní se jí Fevroňka, "ale nevím, jestli smím." "Ptej se. Ale mysli na to, že ne každá otázka vede k dobrému," na to baba jaga. "Cestou k tobě mě tři jezdci minuli: bílý na bílém koni, červený na červeném a celý černý na oři černém. Kdo je to?" "To jsou mí sluhové věrní: můj den jasný, moje sluníčko červené a noc moje tmavá. - Na víc se už neptáš?" pokoušela ji baba jaga. "No, když ty nic, zeptám se tě já:
"Jak to všecko stačíš udělat, co ti uložím?" "Pomáhá mi matčino požehnání." "Nikoho požehaného nechci mít v domě," strká baba Fevroňku z chalupy a ze dvora. Ale venku vzala jednu lebku z plotu, na kůl ji nastrčila a Fevroňce podala: "Poslaly tě pro oheň, mají ho mít." když Fevroňka druhý den večer domů dorazila, chtěla lebku zahodit, ale ta ji dutým hlasem nakazuje: "Jen ty mě doneseš až k maceše!" A opravdu, celý dům je tmavý. Od té doby, co Fevroňka odešla, rozsvítit nemohly, a oheň, co donesly od sousedů, pokaždé zhasl hned na prahu. Teď na ně ohnivé oči lebky září, macechu i její dcery pálí, marně se schovávají, všude je vyslídí. Do rána je spálily na uhel. Fevroňka zamkla dům a odešla do města, aby tam na otce čekala. Žije v domě jedné starušky, a aby jí čas lépe utíkal, den za dnem přede z dobrého lnu nit jemnou jako vlásek. Z té příze plátno tká tak tenké, že by se do jehly dalo navlékat místo nití.
Na jaře plátno vybělily. "Takové plátno, děťátko, může nosit jenom car," na to babička. Vzala nůši, došla k carskému paláci, pod okny sem a tam chodí. "Copak mi neseš, stařenko," volá na ni car. "Dar jsem přinesla, takovou krásu, že je jen pro carské oči. " Car užasl, když viděl plátno jako motýlí křídlo. Hned přikázal, aby mi z něho našili košile, ale nikdo se neodvážil. "Když jsi takové plátno utkala, ušij z něho taky košile." Babička přinesla plátno domů. Fevroňka se zavřela do své světnice, ve dne v noci šila a poslala stařenku k carovi tu, která liliové košile pracovala. Když se Fevroňka před carem poklonila a potom k němu zvedla oči, hned se do ní náramně zamiloval.
"Od tebe, krasavice, se už nikdy neodloučím," povídá. "Tebe si vezmu za ženu." A co řekl, taky udělal. Brzy se vrátil otec Fevroňky, radoval se ze štěstí hodné dcery a zůstal u ní. I stařenku vzala Fevroňka k sobě. A panenku nosila s sebou v kapse až do smrti a každý den ji dobře nakrmila, i když žádnou pomoc nepotřebovala.