Prolog

813 47 0
                                    

Nenávidím ho. Je sobecký, do sebe zahleděný, tupý zbohatlík, který se na nás chudé kouká svrchu. Jde přes limity ostatních pro to, co sám chce, nezajímá ho, jak to vnímají jiní a zda jim to je nepříjemné.

Neví, jaké to je, když jsem musela krást, abych přežila. Neumí si představit, jak bídná byla situace mého otce po smrti mojí matky. Zemřela při porodu a on se o mě musel postarat sám pouze s tím, co měl. Zrovna příliš toho nebylo a navzdory tomu se mi snažil dát, co mohl.

Byl by schopný mi ukrást třeba celý svět, kdyby to bylo nutné. Nikdy nebyl hrdý na to, co dělal, ale právě kvůli mně v tom pokračoval.
Chester praštil do stolu a zvedl se ze židle, mířil přímo ke mně. Také jsem se zvedla. Ruce jsem si složila na hrudi. Měla jsem co dělat, aby se mi do očí nezačaly hrnout slzy. Vždy, když jsem byla naštvaná, tak mi bylo do pláče. Byla to součást mě, kterou jsem nesnášela. Ukazovalo to, jak moc se ve skutečnosti bojím.

Chytil mě za bradu, nadzvedl mou hlavu o trochu výš, abych se mu musela podívat do očí. Bledá modř mě skenovala tak neoblomně, až jsem trochu klopýtla.

„Ty mě jednou zbavíš prokletí. Ať chceš nebo ne,“ prohlásil chladně.

Zbavíš mě prokletí✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat