Žena bez srdce...

Zazvonil zvonek. Stála tam cizí žena, měla dlouhé blond vlasy, ale ona sama měla maximálně 150cm na výšku.  Stála tam a dívala se přímo na mě, ale neviděla mě. Stála jsem u okna, které je hned vedle vstupních dveří.  Už bych měla otevřít. „Dobrý den“ říkám při otevření dveří. „Ahoj, máš doma tatínka?“ zeptala se mě žena. „Nemám, ale měl by přijít každou chvíli“. Žena se usmála a stále čekala na to, jestli ji pozvu dál. Mám ji pozvat dál? Tahle otázka se mi stále převracela v mé mysli. Vždyť je přeci slušné ji pozvat dál, jenže mám strach. Mám strach, že to něco znamená.  Srdce mi bije nadzvukovou rychlostí, ještě chvíli a z těla vyletí. Nechytnu ho, budu ztracená už na věky, vlastně se nic nezmění. Ztracená jsem již dávno. Žena si mě stále prohlížela, dostávám z ní strach, i přesto, že je výškově menší než já. „Chcete jít dál?“ zeptala jsem se nakonec. V mém hlasu byla neznámá barva, cit, který neznám. Co se to se mnou děje? „Ráda“ odpověděla. Ukázala jsem gesto, že tedy může jít dál, ale žena stále stála přede dveřmi. Jako by měla strach on sama. Kdo to sakra je? Proletělo mi hlavou. Žena ztratila úsměv, když vešla do domu. Šla přímo do obýváku. Jak mohla vědět, že musí jít chodbičkou rovně, doleva a nakonec doprava? Dívala jsem se na ni, ale ona se už nesmála.  Co, když jsem si do domu pustila nájemného vraha, ušklíbla jsem si pro sebe. Žena už nestála přede dveřmi, seděla naproti mně v obýváku, rozhlížela se po mých dětských fotografiích, když je spatřila, usmála se. V jejích očích byl smutek, slzy chtějí ven z jejích očí, je statečná, nepouští je. „Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptala jsem se, abych přerušila to hrůzostrašné ticho.  Podívala se na mě a zase zpět na fotky a řekla „Ty už jsi tak dospělá a krásná“. Zná mě snad? Zeptala se má mysl za mě.  Usmála jsem se na ni a stále jsem čekala, jestli odpoví na ou otázku.

„Dám se kávu“ řekla po chvilce

„Hned ho budete mít“ odpověděla jsem.

„Hope, jsi tak krásná“ dodala.

„Děkuji paní?“ má otázka vysela na otázce, stále nevím ani jméno.

„Paní Lucasová. Nevzpomínáš si na mě, Hope?

„Promiňte, ale nevzpomínám“ řekla jsem a otočila jsem se směrem ke kuchyni

„To je škoda“ broukla si pro sebe asi s myšlenkou, že ji neslyším. 

Bouchli dveře, táta je doma. Tak moc se mi ulevilo. Srdce přestalo vřískat uvnitř mě. Konečně příjemný pocit, že jsem doopravdy doma.  Zalévám kávu, když v tom z obýváku uslyším hádku.

„Co tu chceš“ zvýšil hlas na tu nebohou ženu

„Chtěla jsem vidět Hope“ řekla

„Tady nemáš co dělat, vypadni“ odvětil jí táta.

V obýváku zavládlo ticho, přesně tohohle ticha jsem se vždy bála. Takové to ticho, kdy nevíte, co se bude dít, nebo jestli už se něco stalo. Šla jsem tedy s kávou do obýváku a viděla jsem, jak žena pláče a jak se na ni táta tváří tak, že by ji nejradši zabil. Co se to děje? Ptala jsem se sama sebe. Žena se na mne dívala s uslzenýma očima, bylo mi jí tak moc líto. Nikdy jsem neviděla tátu, aby na někoho takhle vyjel. Nikdy.  Pamatuji si, že mi vyprávěl o mé pravé mamince, jak se nesnášeli, jak byla špatná ona, ale že by na ní vyjížděl i tímto způsobem, jako teď právě vyjel bezdůvodně na tuhle ženu, o tom se nikdy nezmínil.  Stále se na ni díval tím vražedným pohledem, ruku měl napřaženou směrem ke dveřím. 

„Nesu vám kávu“ pokynula jsem té paní

„tato paní je už na odchodu holčičko“ řekl táta.

„Jsem tvoje máma“ vyjekla žena znenadání, dle pohledu to ani říct nechtěla.

„Běž do svého pokoje“ řekl táta, který se na tu ženu opět díval vražedně.

„jak se vůbec opovažuješ jí tohle říct? Tady nemáš co dělat. Ublížila si jí, mě a ty máš tu odvahu se tu po 16 letech znovu ukázat? Prostě vypadni, jsem zvědav, jak tohle Hope vysvětlím. Její máma pro ni zemřela už tehdy.  Vypadni!“  Všechno jsem to slyšela, nemohla jsem se do té hádky nepřidat. Jsem vyhlášená, že se k hádkám přidám pokaždé, když jde o lidi, které mám ráda a tím táta je. Nesnáším je.  „To ty jsi ta žena, která mě zmlátila jako malou? Ty si vážně zkoušíš mi říkat, že jsi moje máma? Moje maminka zemřela už tehdy, kdy byla těhotná. Zemřely její city a s tím i ona. Její srdce zkamenělo, ztratilo se. Přestalo bít láskou. Její srdce byl pouhý orgán k pumpování krve, nic víc.  „16 let jsi o mě nevěděla, 16 let a najednou se zjevíš jako nic se slzami v očích. 16 let!!! Byla jsem vytočená, zničená, smutná. Neovládala jsem svoje emoce, bouchla jsem. Prostě někdy to všechno potřebuje tak ven, že se z nás stanou neovladatelné bomby. Tou bombou jsem byla právě teď. Doslova. „Esther, ty nejsi člověk. Víš, kolikrát jsem přemýšlela, jaké by bylo mít mámu? Mámu, která by mě objala, chápala by mě ve chvíli, kdybych byla na dně. Víš, kolikrát jsem vůbec přemýšlela, jaké by to prostě bylo krásné mít tady osobu, které bych mohla slovo máma říct?  Nevíš. Nevíš o mne nic, nikdy jsi o mě nestála a já už nikdy nebudu stát o tebe. Budu lepší než ty, nikdy bych se nevzdala dítěte. Nikdy bych se nevzdala toho krásného pocitu, že vzešlo z lásky něco krásného. NIKDY. Je mi tě líto.  Nikdy nepoznáš tenhle krásný pocit a je úplně jedno, jestli máš nebo nemáš další dceru.  Esther, nechci tě vidět. Už nikdy.  Víš, kdybys měla zájem, platila bys aspoň ty přihlouplé alimenty, kontaktovala bys mě třeba na narozeniny, ale nic se nestalo. NIC a právě za to nic tu nemáš co dělat!“ Nemohla jsem dýchat. Tak moc jsem brečela, došel mi hlas, došly nervy, došlo všechno ve mně. Pro tuhle chvíli city zmizeli, pro tuhle zatracenou chvíli. Cítila jsem se prázdná tak, jako nikdy. Cítila jsem díru uvnitř svého srdce, nechci, aby mé srdce přestalo bít stejně jako její.  Vzdala jsem to, utekla jsem zpět do svého pokoje, bouchla dveřmi, vzala si svůj deník a začala jsem psát to, co cítím. Můj deník je má spása již několik let, když mě něco trápí, tak začnu psát a po chvíli je mi lépe. Opravdu lépe. Ještě si zabořím sluchátka do uší a přestávám vnímat svět okolo mě, teď jsem jen já a hudba, nic jiného neexistuje.  Po chvilce usínám…..

Druhý den mi táta řekl jen, že ho to opravdu mrzí, že ji nečekal. Prý utekla hned, jak jsem utekla já.  Ta už se tady neobjeví. Upřímně? Nelituji toho, protože jsem již několikrát zjistila, že jsou kolem mě nejlepší lidé, kteří mohou existovat a věřím, že já v budoucnu budu mnohem lepší máma. Mnohem lepší.