Nitky osudu

3. - Noční můra

Běžím úzkou uličkou uprostřed cizího města. Temnou noc rozbijí jen blikající světla pouličních lamp. Bosé nohy mě zebou, tak moc až mě bolí každé došlápnutí na vydlážděnou cestu.

Někdo mě pronásleduje. Cítím, jak se přibližuje a já přestávám stačit zrychlovat. Plíce mě pálí tím, jak se mi v nich rychle mění ledový vzduch. Z dálky slyším Andrein smích, který se na mě doléhá ozvěnou ze všech stran.

Na moment se ohlédnu za sebe zrovna pod jednou z lamp a v jejím světle spatřím Patrikovi šedé oči, které se na mě zuřivě dívají. Snaží se mě dostihnout, natahuje se ke mě rukama. Chce mi ublížit.

Z okolních domů se pomalu začínají potácet lidé bez výrazu na bledých tvářích. Upřeně mě pozorují a bez toho, aniž by otevřeli pusu, slyším, jak neustále opakují: „Neutečeš... Neutečeš... Najdeme tě..."

Blíží se ke mě čím dál víc ze všech stran. Lidí kolem mě jsou už stovky, jejich hlasy se mísí přes sebe. Z očí jim kapou krvavé slzy a natahují ke mě napřažené ruce špinavé od hlíny. Zatarasí mi konec cesty a já tak nemám kam utéct.

Kolem mě se ozve šílený křik. Někdo mě zezadu stáhne k sobě za ramena, podrží si mě pevně jednou rukou pod krkem a silou mi zakryje pusu.

„Viky,... Viktoreie,... prober se!" Zprudka otevřu oči a zalapám po dechu. V krku mě škrábe tolik, až mám pocit, že jsem si vyrvala hlasivky z těla. Nade mnou se naklání Sebastián, který mě vyděšeně pozoruje a starostlivě krčí čelo.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě Sebastián starostlivě. Chci mu odpovědět, ale dokážu ze sebe vydat jen tiché zachraptění, po kterém se okamžitě rozkašlu. Pohladí mě opatrně po vlasech a se slovy, že mi nejprve doběhne pro vodu, se zvedne z postele.

V tom okamžiku se ale rozrazí dveře pokoje a v nich stojí nebojácně rozkročená Katarína s paličkou na maso v ruce nad hlavou. Černé vlasy má rozčepýřené do všech stran a po tváři má rozšmudlanou řasnenku, protože byla, jak je jejím zvykem, líná se před spaním odlíčit. Z pohledu na ní se nedokážu ubránit ochraptělému smíchu.

„Co tady, prosím tě, nacvičuješ?" vyrazí ze sebe Sebastián a jde na něm vidět, jak bojuje sám se sebou, aby se zachoval jako gentleman a nerozchechtal se hlasitě na celé kolo.

„No promiň, vypadalo to, jako by ji tady někdo vraždil, tak jsem jako správná a neohrožená kamarádka přispěchala na pomoc," pokrčí Kat rameny a konečně uvolní svůj postoj.

„Nikdo ji nevraždil, teda aspoň v realitě ne," střelí po mě ostražitým pohledem Sebastián, „co se jí zdálo jsem z ní ještě nedostal. Počkej s ní chvilku tady, prosím. Skočím do kuchyně pro vodu," pokračuje dál jako bych tu nebyla. Než stačím cokoliv namítnout zmizí za dveřmi.

Katarína se posadí na okraj postele, podívá se na mě unavenýma očima a nadechne se, aby něco řekla. Než to ale stačí udělat, je Sebastián zpátky i se skleničkou v ruce. Natáhnu se pro ni a vděčně se na něj usměju. Studená voda okamžitě uklidní můj řevem rozbolavělý krk. Až teď si uvědomuju, jak stále přerývavě dýchám, srdce mi prudce tluče a vlasy se mi potem lepí na čelo.

„Nechceš nám říct, co se ti zdálo?" zeptá se mě opatrně Katarina.

„To nic, prostě jen obyčejná noční můra. S tím se netrapte. Děkuju za starost, ale běžte v klidu spát," odpovím jí pořád ještě nakřáplým hlasem.

„Vik, žádná noční můra není jen tak. Obzvlášť, když tě budí ze spaní každý den," podívá se na mě Sebastián prozíravě.

„Ty o tom víš?" zeptám se ho po chvilce tiše a sklopím před ním zrak.

„Ono si toho úplně nejde nevšimnout. Nikdy to ale nebylo tak hrozný jako dneska," špitne a pohladí mě jemně po tváři.

„To ne," přiznám neochotně.

„Oni nás najdou," prohlásím odevzdaně a oči se mi zaplaví slzami.

„Nenajdou, Vik, postarám se o to. Už jsem nad tím přemýšlel. Zítra odjíždíme," řekne Sebastián pevně.

„Ale kam?" vyhrknu okamžitě.

„Musíme do sídla Obdarovaných," odpoví mi neochotně.

„Tam rozhodně nepůjdu," řeknu razantně.

„Ale proč ne?" zeptají se mě Seb s Katarinou jednohlasně.

„Nechápu, proč bysme měli jít zrovna tam. Nic z toho, co o nich vím, se mi nelíbí. Nechci žít jejich život a být pod neustálou kontrolou. Navíc, jak nám to pomůže? Neříkej mi, že po nich Hledači nejdou, že nechtějí najít místo, kde se všichni schází? To je tam chceš zatáhnout?" začínám pomalu ale jistě panikařit. Všechno, co jsem se o Obdarovaných zatím dozvěděla zavání pěknou levotou. Kvůli jejich blbým zákonům jsem nikdy nepotkala svou vlastní matku a věřila, že je mrtvá. Nehledě na to, že jestli se nám podaří se Sebastiánem utéct do bezpečí a žít klidný společný život, budeme třeba chtít mít i děti. A pak co? Vytrhnou mi mé vlastní dítě z náručí hned v porodnici jen proto, že budu patřit k Obdarovaným? To ani náhodou. Nikdo mě tam nedostane ani párem volů.

„Vik," začne opatrně Kat, „jednou tam budeš muset jít. Už ti bylo jednadvacet. Vědí o tobě. Budou tě hledat. Nejsou to zlí lidé, chtějí ti jen pomoct. Všechno ti vysvětlí, pak to pochopíš. Život Obdarovaných vůbec není tak zlý, jak si teď představuješ. Znám tě, vždycky děláš z komára obřího velblouda. Když ale budeš vzdorovat a utíkat i před nimi, dopadne to s tebou zle."

„Copak to může být ještě horší?" vykřiknu na ni zoufale a ona se jen smutně usměje.

„Věř mi, že může. Viky, nemá se ti tam co stát. Mají ochranné bariéry a neustále mění místo, kde se nalézají. Možná, že lehce zvýšíme jejich ohrožení, ale snad ne nijak výrazně. Nic jiného nám hlavně nezbývá, jinde pomoci nedostaneme. Navíc,..." odmlčí se Sebastián.

„Navíc co?" zeptám se po chvíli ticha.

„Navíc je to jediný způsob, jak zachránit Patrika," přizná Seb a provrtá mě zkoumavým pohledem. Po páteři mi přejede mráz, když se mi vybaví ty šedé oči, které mě pronásledují den co den ve snu. Už vím, že Patrik není tak zlý, jak jsem si myslela, ale moje vzpomínky na něj nejsou zrovna příjemné. V kombinaci s tím, co se teď děje, to prostě asi ve mě vytváří děsivou kombinaci. Musím se toho nějak zbavit a rozhodně to nesmím přiznat Sebovi. Určitě by mu to ublížilo a to nechci. Je to jen můj problém, který v sobě musím urychleně vyřešit. Rozhodně mi mé noční můry nezabrání v tom, abych Sebastiánovi pomohla najít jeho bratra. A pevně doufám v to, že se díky tomu dozvím něco víc o Sebově a celé jeho rodině. Protože o něm v podstatě pořád nevím vůbec nic.

„Vážně myslíš, že by nám mohli nějak pomoct?" zeptám se váhavě po chvíli přemýšlení, zda mám tuhle otázku vůbec položit.

„Určitě. Je to i v jejich zájmu. Jestli Patrika vycvičí a někdo převezme jeho dar, stane se z něj smrtelná zbraň," připomene mi rychle a Katarina střílí pohledem mezi námi snažíc se pochopit, o co tu jde.

„Všechno ti vysvětlím," vydechnu odevzdaně a hned na to si vyčerpaně zývnu.

„Vysvětlím to já," přeruší mě Sebastián, „ty už si ale zase lehni a spi. Potřebuješ to, zítra nás čeká těžký den."

„Určitě to zvládneme nějak jinak. Nechci jít k Obdarovaným. Vážně ne. Na něco do rána příjdu, slibuju," odpovím mu s přemáháním, protože už na mě vážně doléhá nedostatek spánku.

„Nemáme na výběr. Už nad tím nepřemýšlej. Sladký sny," zašeptá ke mě Sebastián a opatrně mě políbí na čelo a pohladí po vlasech. Spokojeně si povzdychnu nad jeho dotykem, ale na slova už se nevzmůžu. Poslední, co slyším, před tím než usnu, je to, jak bouchnou dveře pokoje a tlumené hlasy za nimi.