Jen Mezi Námi

|Jedna| - Když poznal Thomase

Kaštanově hnědovlasý brunet vystoupil z autobusu. V nose měl stále zápach cigaret, co táhl z muže, který ve vozidle seděl vedle něj. Ohrnul nad tím nos. Rozhlédl se kolem sebe. Paneláky, v řadě za sebou listnaté menší stromky, ale lidi nikde. Ani auta. Čekal to tu přelidněné, jako to bývá v amerických filmech a pořadech. Čekal světla všech druhů barev, která by svítila z oken obyvatelů. Ovšem, jediné světlo, které tu bylo, bylo to nad ním. Ovšem, ta žlutá lampa dosvítla okolo své osy a zbytek byl zahalen černotou. Jeho představy byly jiné. Ohromné. Myslel, že když sem přijede, bude to jako úder. Že si to tu zamiluje hned, co uvidí New York i z jiného úhlu, než z Queensu. Tam od svých dvou let bydlel se svou tetou. Rodiče zemřeli při havárce. Ještě párkrát hlavu otočil do švech možných stran.

„JO BEJBY!" křikl a vyskočil do vzduchu. Stejně, jako když byl se svým kamarádem ze střední na basketbalovém zápase a jejich tým vyhrál. Tímto výjevem jen chtěl svoji situaci ulehčit, aby se necítil tak mizerně.

„Tady se spí!" brunet svou hlavu otočil a v okně od paneláku uviděl staršího pána.

„Omlouvám se!" houkl nazpět a vydal se po chodníku. V ruce držel telefon s otevřeným poznámkovým blokem v něm. Jas z toho plastového udělátka mu zářil do obličeje. Musel se rozkoukávat, když svůj zrak zaměřoval z chodníku a paneláků na obrazovku. Zvedl hlavu k dalšímu paneláku. Hluboce s pohledem na vchodové dveře vydechl, když uviděl červenou tabulku se značkou '865Central'. S nadějí v očích šlápl na první schod, stejně tak i na ty zbylé dva. Zmackl čudlík s obrázkem zvonku. Cítil, jak se mu potí hlava. Bál se, že už tak pozdě dikdo nebude vzhůru a nikdo mu neotevre. Po chvíli, když jeho malá kapka naděje vyprchala, větší dřevěné dveře se otevřely. Černovlasý, asi třicátník, očima zamžikal a párkrát si prsty promnul oči. Pravděpodobně zrovna vylezl z postele. Brunet na něj hleděl. Zrakem si ho prohlédl od hlavy k patě. Vlasy mu trcely do všech světových stran. Měl na sobě tmavě modrou, vatahanou mikinu. Tepláky na spaní se mu vláčely po patách. Jednou rukou se opíral o dveře a druhou o jejich trám.

„Dobrý den,“ pozdravil a zdvořile k muži natáhl ruku. Muž se zmateně podíval na venek za ním a zdvyhl nad ním obočí. „Jsem Peter Parker, pane.“ chvíli na něj vyjeveně koukal.

„Ovšem! Peter Parker!“ muž Petera vyzval dovnitř. Peter pevněji stiskl držadlo svého kufru. Prohlížel si menší halu, která momentálně nebyla moc osvětlená. Malá lampička nad dveřmi sice místnost osvětlovala, ale Peter je moc nemotorný, aby při cestě k zatočeným schodům nespadl. Muž šel před ním a chvilkami se v mezi řeči ohlédl. Brunet zjistil, že se muž jmenuje Thomas. Zdál se být plný energie nato, že ještě před malou chvílí se zdálo, jako by spal a sotva otevřel oči. „A tady je záchod,“ ukázal na dveře, kolem kterých procházeli, „tam sprcha.“ těsně před výtahem se otočil čelem k Peterovi. „Hele, Petere- můžu ti tak říkat, ne?“ Peter jen kývl hlavou a čekal, co má Thomas na jazyku. „Tohel je čistě neformální podnik, proto bych tě poprosil, abys mi tykal.“ zmáčkl knoflík na přivolání výtahu. Ještě mu sdělil pár informací a Peter už nadšeně otáčel klíčem v klíčové dirce od dveří. Zavřel oči, s malým úsměvem vydechl a zatáhl za kliku. Přitisknutá víčka pomalu otevřel. Ulice New Yorku sice podle jeho představ nebyly, ale tento pokoj byl přesně to, na co celý den čekal. Úplně mu to zlepšilo náladu. Spokojeně padl na matraci položenou pod palandou. Jeho pokoj byl dost malý, ale pro něj tam bylo vše, co by dvaceti dvou letý dospívající muž mít. Když byl doma, byl štěstím bez sebe, že bude bydlet v nejmenším bytě v New Yorku, jak to sám nazval. Bylo to přesně takové, jako na fotkách na webu. Nalevo od dveří bylo umyvadlo a nad ním zrcadlo. Hned vedle stála malá lednice, nad ní menší dřevěná polička. Nazval tento roh, jako ta nejmenší kuchyň v New Yorku. Hned naproti dveřím byla postavená palanda s matrací místo jedné postele dole. To byl všechen obsah pokoje. Nestěžoval si. Zavibroval mu telefon. Vzpomněl si na tetu May. Slíbil jí, že jí hned jak dorazí, zavolá. Telefon vytáhl ze zadní kapsy u kalhot a prstem přetáhl po obrazovce zleva doprava. Teta May se usmívala od ucha k uchu.

„May, je to tady úžasný!“ nevydržel dlouho své nadšení skrývat. „Miluju to tady, Manhattan je něco úplně jinýho!” házel kolem sebe volnou rukou. Byl nadšený.