Když se duše soudí ~ [IwaOi]

~☆~

To že jsem oblíbený u dívek se vědělo vždycky. Tady na této vesnici se taky zná každý s každým. Jenže já se jim nikdy nevěnoval, takže se na mě stejně vykašlaly.

Ale na něj ne. Oluis byl oblíbený a zároveň se jim věnoval. Tak jistěže byl žádanější.

Kolikrát jsem si to od své mamá vyslechl? Že mě žádná dívka nebude chtít?
Mně je to upřímně jedno, já taky žádnou nechci. Už je to tak. Já, Ilicolo, nechci holku. Všichni mě zde mají za blázna. Ale co už.

,,Hej! Ili! Pojď sem, jsi už nastrojený? Dnes je tvůj den námluv, tak očekávám že aspoň dnes budeš jevit zájem o manželství!" Křičela na mě má matka, načež si začala opět stěžovat jaké jsem zklamání hispánské rasy.

No co už, čas jít na námluvy...které budou probíhat uprostřed centra přede všema...a všechna děvčata stejně budou pokukovat po Oluisu...A já budu opět pro smích.

To budu mít na triku nadosmrti. Ale odstěhovat se je taky možnost, ne?

A už to začalo. My dva. Jediní osmnáctiletí chlapci na vesnici. Čas se dvořit.

Způsob, jakým člověk tančí, hodně prozrazuje. Prozradí ti osobnost, náladu, ale i minulost dané osoby.

Tančili jsme. V kruhu. Naproti sobě. Pouze my dva. A v tu chvíli, i přes to jak mě vždycky štval, mi připadal nádherný.

Jeho ladné ruce se protáčely v rytmu bubnů, jeho kroky byly rychlé, lehké, ale tak dynamické. Byl dokonalý. Jako vždy.
Následně jsem se mu podíval do očí. Jen ten pohled mě naprosto odrovnával. Připadal mi tak povědomý, ale zároveň tak cizí...

Od tohoto momentu jsem si nic nepamatoval. Měl jsem naprostý výpadek.
Chvíle ve kterou jsem se opět vzbudil byla ale nepříjemná.

Ležel jsem uprostřed tančícího kruhu, nade mnou se skláněl Oluis, nabízející mi pomocnou ruku abych mohl vstát. Všude ticho.

,,Tančil jsi neuvěřitelně." Řekl mi jakmile jsem se dostal na nohy.

Já tančil?
Já ve svém výpadku pozornosti a vnímání...tančil?

Udiveně jsem se mu podíval do očí, kde jsem spatřil něco zvláštního. Jakousi jiskru. Ta jiskra chtěla ven.

,,Uhm, dobře, tak dík-"

,,Vezmeš si mě?"

Vyrazilo to dech nejen mně, ale i zbytku vesnice. Samozřejmě je to něco nepřípustného. Společensky. Já osobně bych to bral nahned.

Jaká to škoda. Nakonec jsme byli donuceni si vzít nějakou dívku, ale od tohoto dne jsme se nepřestali vídat. A to ani ve stáří, kdy naše námluvnické kroje byly převezeny do historického muzea tradic a umění.

A to bylo potřetí kdy se naše duše propojily. Lépe propojily. Lépe poznaly.