You are home [L.S.]

1. Kapitola

Kdokoliv kdo by si někde všimnul Louise, tak by si myslel, že je to jen obyčejný kluk s obyčejným životem. Ničím nevybočoval ze stereotypů společnosti. Neměl bláznivý účes, nenosil barevné oblečení, ba dokonce neměl ani žádnou vrozenou věc, díky které by si ho ostatní lehce zapamatovali.

A jemu to takto dokonce vyhovovalo. Nikdy nebyl rád středem všeho dění a o pozornost druhých také moc nestál. Proplouval životem jako němá ryba vodou. Vždy byl ve všem prostě průměrný.

Tedy to že byl průměrný si o něm mysleli jeho učitelé a spolužáci, ale ono to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Jeho rodiče už odmala tušili, ze jejich malý synek bude mít talent na věci výtvarného rázu, jelikož pořad maloval obrázky a snažil se zpívat písničky, které slyšel v rádiu.
Měli z toho obrovskou radost a vždy ho ve všem podporovali, ale jeden den, jedna noc, změnila Louisovi celý život.

Jeho rodiče měli výročí a proto se rozhodli, že si zajdou do restaurace na večeři a malého Louise nechají u jeho babičky, která ho mezitím pohlídá. Ta s nadšením souhlasila, protože svého vnuka milovala z celého srdce. Domluvili se, že si pro nej po večeři přijedou a pojedou společně domu, což se ale nikdy nestalo. Auto jeho rodičů na cestě z restaurace srazil opilý řidič a bohužel, ani jeden z nich tuto nehodu nepřežil. I přesto ze byl v tu dobu Louis malý, věděl, ze je něco hodně špatně. Věděl, ze by ho jeho rodiče měli již vyzvednout, ale oni tam pořad nebyli a poté, když ho babička se slzami v očích objala a šeptem mu sdělila, co se stalo, věděl, že své rodiče už nikdy neuvidí.

Jeho babička se po této nehodě psychicky zhroutila, protože ztratila svou milovanou dceru a zetě. A právě kvůli tomu byl Louis poslán do dětského domova, kde si ho zanedlouho adoptovala rodina se synem zhruba v Louisově věku. Vypadali jako hodní lidé a Louis byl u nich na začátku vážně spokojený, ale poté se začalo vše zhoršovat. Začali si všímat Louisových talentů a jelikož jejich vlastní syn nebyl moc šikovný, začali Louisovi zakazovat rozvíjet jeho nadání. Měli ho rádi, ale nedokázali se přenést přes to, že by byl Louis šikovnější než někdo jejich krve.

Vše to začalo postupně. Přestali mu platit kroužky, kde se učil malovat a zpívat, zakazovali mu doma dělat jakékoliv vytrvarné činnosti a postupem času to skončilo tak, že musel dělat, že je průměrný jako ostatní kolem něj. Louis ale věděl, že má na to být někým talentovaným. Věděl to, protože mu jeho praví rodiče vždy říkali, že jednou dokáže nevídané věci a on jim věřil. Proto se začal potají učit na kytaru, kterou si půjčoval u jejich sousedů a pokoušel se začít psát krátké písničky, ze kterých postupem času vznikaly celé písně. A Louis, Louis byl na sebe hrdý. Věděl, že jeho rodiče by z něj měli radost, což ho hřálo u srdce.

Ale jednou... jednou se tohle všechno dozvěděla jeho nevlastní matka, která byla tak moc naštvaná. Museli jí to říct jejich sousedé, jelikož neexistoval jiný způsob, jak by se to mohla dozvědět. A to ho opravdu srazilo na kolena. Přišel o všechno na čem tak tvrdě pracoval. Všechna ta námaha a ty desítky proplakaných nocí byly k ničemu. Deptalo ho to. Neměl nikoho komu by se se vším svěřil. Nikdy mu to nevadilo, ale díky této situaci si uvědomil, že se vždy hodí mít alespoň jednu blízkou osobu, které by věřil a ktera by ho vyslechla. Bohužel, žádná taková osoba neexistovala.

Jeho matka v záchvatu vzteku roztrhala deník, ve kterém měl všechny písničky a založenou fotku jeho rodičů, které se snad zázrakem vůbec nic nestalo. Věděl, že je to znamení od jeho rodičů, aby se nevzdával, ale on nedokázal najít další dávku odhodláni, která by ho přiměla pokračovat dal v jeho úsilí.

Od tohoto incidentu to v jejich domácnosti bylo ještě horší. Cítil, jak se na nej ostatní koukají pohrdavými pohledy, ale neodvážil se jim čelit. Chtěl odtamtud prostě zmizet. Slíbil si, že pokud mu to okolnosti umožní, tak se odstěhuje hned co bude moci. Proto začal chodit na různé brigády, kde si sice nevydělal moc, ale i to se počítalo.

Ale i na to mu matka jednou přišla a snažila se mu taktéž zatrhnout, ale tentokrat se Louis nedal a skončilo to nepěknou hádkou, po které byl Louis tak moc psychicky vyčerpaný, že prostě musel na chvíli vypadnou pryč, jinak by to už nezvládl.

Věděl o jednom místě, kam nikdo nechodil, protože se tam, kdo ví z jakého důvodu, báli lidé chodit. Alespoň ho tam ale teď nikdo nerušil. To místo byl starý kamenný most, který byl kdysi jedinou cestou, jak se dostat do města. Ale teď, když do města vede dálnice, upadl v zapomnění a kolovaly o něm různé povídačky.

Objevil ho jako asi desetiletý kluk, když se zatoulal jeho rodičům. To místo ho okouzlilo i přesto, že na první pohled nebylo ničím zajímavé. Přišlo mu jako odraz sebe sama. Na první pohled nezajímavé, ale poté si začnete všímat všech těch věcí, které vás naprosto okouzlí.

Vždy sedával na okraji mostu, aby mohl jen tak houpat nohama a tak tomu bylo i ten večer. I přesto že věděl že jeho rodiče neměli rádi cigarety a jistě by ho za jeho návyk nepochvalili, si jednu zapálil. Nějakým způsobem ho to uklidňovalo. A když nemáte žádné zdravé alternativy, jak se uklidnit, upnete se k tomu, co vám zbylo a tak tomu bylo i u Louise.

Sledoval jak pomalu zapadá slunce a jak tma začíná zahalovat město pod ním. Sice si myslel, že je tam úplně sám, ale pravda to nebyla. Možná je to náhoda. Možná je to osud a možná by to nikdo nikdy neřekl, ale ten večer se začal tvořit společný příběh dvou naprosto rozdílných chlapců, kteří v sobě i přesto všechno našli i něco společného.

Hiii, konečně první pořádná kapitola. Doufám, že se vám líbila a jestli byste byli tak hodní a mohli byste mi napsat váš názor, tak vás budu milovat ;)

All the love.    E