„Jak ses sem vůbec dostal?"zeptala jsem se.
„Věřila bys tomu , že ty dveře nechávají celou noc otevřené?"zeptal se on.
„To tedy nevěřila,"odpověděla jsem.
„Celkem správně," kývl Gus. „No nic, já vím, že je to trošku velikášství."
„Hele, ty mi kradeš mou pohřební řeč,"ohradil se Izák.
„Hned první věta je o tom, jaký jsi byl velikášský hajzl."
Zasmála jsem se.
„No dobře,dobře,"řekl Gus. „Začni,jestli chceš." Izák si odkašlal. „Augustus Waters byl velkášský hajzl. Ale odpouštíme mu to. Odpouštíme mu ne proto, že měl srdce právě tak dobré obrazně jako mizerně doslova, nebo proto, že uměl držet cigaretu líp než jakýkoli jiný nekuřák v historii, nebo proto, že dostal čas jen osmnáct let, i když měl dostat víc."
„Sedmnáct," opravil ho Gus.
„Předpokládám, že ti ještě nějaký čas zbývá, ty lumpe. A nepřerušuj.
Říkám vám," pokračoval Izák, „Augustus Waters mluvil tak moc, že člověku skákal do řeči i na svém vlastním pohřbu. A taky byl hrozný pozér-Ježíši Kriste, ten kluk se nešel ani vyčurat, aby přitom neuvažoval o rozsáhlých metaforických rezonancí lidského odpadu. A byl ješitný! Myslím, že jsem nepotkal nikoho tak fyzicky atraktivního, kdo by si svou přitažlivost víc uvědomoval.
Povím vám ale jedno: Až se někdy v budoucnosti objeví v mém domě vědci s robotickýma očima a nabídnou mi, ať si je zkusím, řeknu jim, ať si je strčí někam, protože nechci vidět svět bez Augusta Waterse."
A pak už jsem skoro brečela.
„A pak po tomhle velkém rétorickém gestu, si ty robotické oči stejně nasadím , protože předpokládám, že robotickýma očima člověk uvidí holkám uvidí pod trička a tak. Auguste, kamaráde, sbohem."-Hvězdy nám nepřály, John Green
