MUTANT: Příběh černé smrti

Prologue

"Zavři oči." Ona mu neodpověděla, jen povytáhla obočí a s nejistým úšklebkem ho nadále pozorovala. "Notak, věř mi... Zavři je," zvážnil na svém tónu.
Nic jiného jí nezbývalo. Zavřela oči a v momentě propadla své mysli.

"Tak a teď se zaměř na to, co se děje uvnitř tebe. Co cítíš. Chci aby ses zaměřila na svou mysl, představ si ji jako vstupní halu, jako dlouhou chodbu, která má několikero dveří. Každé ty dveře skrývají kousek tebe, ať už to jsou vzpomínky, či jen obyčejná hesla k mailu..."

Jeho hlas jí stále rezonoval v hlavě. Chodba, která má dveře. Dveře jsou tvé vzpomínky, myšlenky, vědomosti. Dařilo se jí přesně tak jak jí říkal.

"A teď se zaměř na to, že jsi někde ty. A procházíš tou chodbou a vybíráš si dveře."

Představila si to. Asi to nebylo v takových barvách jak on myslel, ale měla to. V hlavě si vytvořila obrázek jakési dlouhé nekonečné chodby, jež měla z obou stran různé dveře. Sem tam se na stěně objevil obrázek kaktusu, jelikož kaktusy jsou životní cesta. Představila si sebe, tak jak se vídá každé ráno v zrcadle. Ale po chvíli její představu něco narušilo. Snažila se držet klidná a proto se jí na tváři objevila zamračená grimasa.

"Výborně, máš zjevně vědomí o tom, že se ti dostávám do hlavy. Představ si tam i mě, v té chodbě. A až budeš mít dokonale vykreslenou představu, tak chci aby sis uvědomila, že to není jen nějaká představa, ale skutečnost tvého mozku, tvého vědomí i nevědomí. A chci abys mě ze svého pozemku vykopla a zamkla vstupní bránu."

Stále s mračící se grimasou setrvávala v uchvácení. Nebylo to prvně, co by její přítel použil svou telepatii a dostal se jí do hlavy. Ovšem tentokrát o něm věděla, cítila ho ve své hlavě. On jí chtěl ochránit, chtěl ji naučit, jak se chránit i před jinými telepaty. A ona mu věřila, v jejích očích byl nejlepší... Zavrtěla hlavou, aby se opět začala krapet soustředit. Představ si mě. Procházela chodbou, ale tentokrát už ne sama. Šel vedle ní. Pozorně si ho prohlédla. Představila si ho přesně takového, jakého ho znala. Takového, vedle kterého se téměř každé ráno probouzela a v noci usínala. Uvědom si, že to není představa, ale skutečnost. Až to uděláš tak mě vykopni a zamkni. Ve své představě může cokoliv, takže to nebude problém, ovšem jak to má převést na skutečnost, to už nevěděla. Ale pak jí to došlo.

Byla to jak nějaká scéna z filmu doktora House. Neurony dostaly na síle a signál se začal od mozku vysílat do celého těla. Osoba navíc byla vytlačena silou z jejího osobního prostoru a kolem dívky se vytvořil ochranný obal, který jí ochrání od všeho zlého.

Prudce otevřela oči a několikrát chaoticky zamrkala. Její pohled se skoro automaticky střetl s jeho šťastnými očima. Přiložil prsty k jejím spánkům a chvíli se soustředil. Vypadalo to, kdyby to bylo opravdu namáhavé a stálo ho to všechny síly. Jakmile jeho prsty opustily dívčiné spánky, tak si ji přitáhl do pevného objetí.

"Věděl jsem, že to dokážeš," šeptl a políbil ji do vlasů.
"To dělá ten dobrý učitel."

Široce se na ní usmál a políbil ji. "Nezapomeň, že ať už se stane cokoliv, tak nedovol nikomu jít do své hlavy. Telepati jsou mocní a mohli by ti ublížit. A když tu třeba nebudu, tak se takhle aspoň chráníš."
"Ty tu budeš vždycky. Nikdy, opravdu nikdy tě nehodlám nechat jít," upřímně se na něj usmála a políbila ho, aby dokázala pravdu své věty. "Už nikdy se mi nekoukneš do hlavy," poškádlila ho.

...

Mraky, které se rozhodli přijít na dnešní strašlivou událost, dodávaly na atmosféře. Jejich slzy dopadaly na všechny přítomné. Ano, někteří měli deštníky, ale jiní ne, jiné nezajímalo, jestli na ně prší, protože přišli o svého milovaného... Lidé na tento svět přichází a odchází různými cestami. Někdy se tyto cesty střetnou a obě si popřejí mnoho zdaru.

Odchod této osoby zpustošil ne jedno srdce, ale nejvíce zničil její. Její srdce se chvělo, každou chvílí se jisto jistě rozsype a už nikdy se nevrátí. Její srdce právě ztratilo jedinou osobu, pro kterou bilo. A přesto, že ho tak moc milovala, přesto, že on byl celý její svět, tak nemohla být na pohřbu mezi ostatními. Stála v dáli, zapřená o strom. Po tvářích jí stékaly slzy. Vlasy i oblečení měla promočené od deště, ale to jí bylo jedno. On byl tam, několik metrů od ní a ona za ním nemohla jít, nemohla mu dát poslední sbohem. Odešel a oni dva se nerozloučili. Jejich duše se nerozdělily... Ovšem, to nejspíš nebyla tak úplně pravda, jeho duše se odloučila, ale její nikoliv...

Kdyby se jen nevracela. Proč nemohla zůstat na druhé straně, nikdy by se tohle nestalo... Ale takový je tenhle svět, buď je černý a nebo bílý... Buď odcházíte a nebo zůstáváte. Tak proč ona, proč ona musela tohle nejprimitivnější pravidlo pokazit? Buď a nebo, proč ona musela mít obojí?

Hlavou se jí točilo tak moc otázek, na které neznala odpovědi. Nemohla jen tak za někým přijít a požádat ho o pomoc, nikdo už nebyl, všichni odešli. Jenže to jen lžeš... Oni neodešli, to ty jsi ta, kdo je opustil první. Nebylo jediné živé duše, která by jí mohla pomoci. Byla tu sama a přesto, že aktuálně si nepřála žít, tak musela bojovat, postavit se na své nohy a pomoc sama sobě...

Se slzami v očích se v duchu naposledy rozloučila se svým milovaným, poslala mu tisíce objetí a polibků. Jakmile se v té dálce zvedla první osoba a šla k rakvi se rozloučit se zesnulým, Dawn si otřela slzy do mokrého rukávu, otočila se na patě a deštěm pomalu odcházela dál a dál. Její vztah, jakýkoliv vztah, který měla se tímto dnem, se uzavřel a ona byla sama. Dostala další možnost žít, tentokráte však v opuštění, bez lidí, někde, kde život a smrt jsou si ekvivalentní.