Vrať se

𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚 𝟏

Město, zalité v měsíčním světle, spalo klidným spánkem. Vše jako by odpočívalo pod jeho peřovou přikrývkou. Stromy se ladně kolébaly a ukládaly ke spánku, obloha se honosila tisíce zářícími hvězdami, schoulených k sobě, a ulicí se rozprostíralo ticho.

Uchvacovalo mě to a konejšilo zároveň. Kéž bych si ten pocit dovedla zachovat. Vím však, že s blížícím se ránem zmizí a jen tak se sám od sebe znovu neobjeví. Byl pro mě vzácný jako skrytý poklad na opuštěném ostrově. Už dlouho jsem si nepřipadala tak příjemně a vyrovnaně.

Seděla jsem na studeném chodníku z cihel, opřená o kamennou zeď. V pravé ruce jsem si pohrávala se zapalovačem a zírala do jeho slabého plamínku. Tenhle plápolající plamínek mi připomínal moji neutichající bolest. Jediný rozdíl byl v tom, že ta bolest nepomíjela, zatímco plamínek jste mohli zhasnout kdykoli se vám zachtělo. S bolestí, vycházející zevnitř, to je mnohem složitější.

„Víš, že nejsem rád, když tě s tou věcí vidím," promluvil ke mně najednou. Vždycky jsme spíš společně trávili čas mlčky, ale po té záležitosti se mnohé změnilo.

Nezvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala. Znala jsem jeho hlas příliš dobře a stejně tak jeho tvář. „Já vím, ale nechci si ublížit. Ani nic zapalovat. Jen si tak hraju."

„Stejně bych byl radši, kdybys ten zapalovač položila," prohlásil starostlivě a jako vždy mě přesvědčil. Nedokázala jsem mu zkrátka odporovat. Nebo možná ano, možná bych to dokázala, ale nechtěla jsem. Musela jsem ho poslechnout, protože bych se pak cítila zle.

„Fajn," zašeptala jsem a schovala zapalovač do kapsy od mikiny.

Konečně jsem vzhlédla. Podle toho, jak se na mě díval, se mu nejspíš nelíbilo plno dalších věcí. Třeba to, že jsem seděla na studené zemi, od níž jsem se mohla lehce nachladit. Ale už nic dalšího neřekl. Pouze tu se mnou byl, protože věděl, že mi to pomáhá.

Posadil se ke mně.

Oba jsme ve stejnou chvíli obrátili hlavy k obloze. Pokud jde o mně, nikdy jsem nebyla příliš velký řečník, což jsem pravděpodobně podědila po něm. Všechny myšlenky jsem si dovedla uchovat ve své hlavě a možná proto jsem se jimi někdy cítila přeplněná.

Nejhorší to bylo právě touto dobou. V noci, kdy si mně pokaždé našly a uhnízdily se v ní bez pozvání. Byly mými nezvanými hosty, kteří ke mně vtrhli kdykoliv se jim zachtělo, ale právě noc se pro ně z nepopsatelného důvodu stávala tou nejčastější volbou.

Nejdřív jsem se před nimi snažila uniknout. Unikala jsem kamkoliv, kam mi to moje odvaha dovolila, ale po čase mě to neustálé utíkání začalo unavovat. Přestala jsem se snažit změnit to, co se má stát, a podřídila se jejich hlasům. Moje myšlenky se ke mně vracely, ale mnohem častěji se mnou zůstávaly ty vtíravé, temné, mající na mě jen negativní vliv.

Nemělo však smysl je vyhánět, když jim byla moje mysl blíž než mně samotné. Pro mě už znamenala pouhé vězení. Uvízla jsem za jejími mřížemi a nebyla schopná pohnout se dál nebo alespoň hledat tajné chodby, vedoucí ven. Byla jsem schovaná tam, kde světlo dávno zhaslo.

„Něco tě pořád trápí," poznamenal tiše. „Víš přece, že se mnou můžeš mluvit o čemkoli."

„Vím? Opravdu to vím?" zeptala jsem se ho nejistě.

Měla jsem tolik pochybností o tom, kolik mu toho smím říct a jestli vůbec je přípustné, abych s ním takhle normálně komunikovala. Měla bych se raději vrátit domů, dokud ještě máma nepřišla na to, že jsem pryč. Táta by se měl vrátit taky a ne tu se mnou sedět.

„Dobře, nemusíš mi to říkat, když nechceš. Jen mi pověz, kdo to zavinil? Kdo může za to, že se tak cítíš?"

Uvízla jsem pohledem na svých červených teniskách. „To je jednoduchý..." nadechla jsem se, abych pokračovala, ale v následujícím okamžiku jsem byla přerušena dřív, než jsem se stačila vyjádřit.

„Mayo!" uslyšela jsem jakoby z dálky ženský hlas, doprovázený uspěchanými kroky a splašeným dýcháním. Poznala jsem mámu.

Vyskočila jsem na nohy a zůstala se sklopenou hlavou zírat před sebe. Jakmile ke mně přispěchala, vzala mě za ramena a otočila si mě k sobě čelem. Prohlížela si mě a ujišťovala se, zdali nemám nějaká zranění. Žádné známky vnějšího poranění však nenašla.

Jak vlastně mohla vědět, kde jsem? No jistě, nemusela nad tím dlouho přemýšlet, protože moje cesta byla pokaždé stejná. V tom vězel ten hlavní problém. Možná, že kdybych byla někdy změnila směr, nedala bych jí tak příležitost mě najít. Ale kudy bych se měla vydat? Tohle místo bylo jediné, kde jsem se cítila být alespoň trochu já.

„Pojďme odsud, musí ti být velká zima. No tak, Mayo, prosím," pobízela mě zoufale. Nepodívala jsem se na ni, ale rozhodla jsem se ji poslechnout. Z větší části proto, že jsem ji nechtěla vystrašit ještě víc než už jsem to udělala.

Máma se ani nerozhlédla kolem. Měla z tohoto místa husí kůži, takže chtěla jen co nejrychleji odsud. Jenomže mě to sem naopak vytrvale přitahovalo. Možná to bylo tím, že když jsem tady stála v ten moment, měla jsem aspoň trochu pocit, že scéna, odehrávající se mi před očima, není skutečná. Že až se druhý den probudím, zjistím, že to byla jen noční můra.

Tehdy po mém probuzení se ale nic nezměnilo. Bylo to natolik skutečné, jak to vypadalo. Ale tohle místo, kde se to stalo, bylo poslední, kde jsem byla s ním. A když jsem se sem vracela, držela se mě naděje, že mi tak úplně nezmizel ze života. Že zůstal právě tady a pokaždé čekal na to, až ho zase navštívím. A tak jsem za ním chodila.

Máma mi v tom nerozuměla, nenáviděla, když jsem se takhle potajmu vykrádala z domu a utíkala někam, kde ji to nutilo vzpomínat. Třeba už se vůči tomu dokázala obrnit, přestože to tak nevypadalo.

Neměla jsem tušení, co jí probíhalo hlavou, když se tady ocitla, a vlastně jsem to ani vědět nepotřebovala. Byly to její pocity a myšlenky, které by pouze jejími měly taky zůstat.

Zrovna jsme se otočily k odchodu, když jsem přímo za mými zády opakovaně pocítila jeho přítomnost. „Kdo ti tolik ublížil?" zeptal se táta znovu.

Musela jsem mu dát odpověď. Ať už se mu bude líbit nebo ne, musel to slyšet. A musel to slyšet ode mě.

„Ty," zašeptala jsem, aby mě máma neslyšela, a bez jediného ohlédnutí jsem odtamtud s její pomocí zmizela.