V korzetu skrytá

Kapitola 2.

Koukala se, jak spolu závodily kapky deště, hrající si na rychlé slimáky, které za sebou nechávají křišťálově čistý sliz. Prstem se několikrát pokusila změnit dráhu svého favorita, aby mu pojistila vítězství, ale nikdy se jí nepodařilo nebeskou slzu přemluvit.

Bradu si opírala o pěst. Ač se to na dámu neslušelo, postávala u parapetu zlomená v pase. Musela se vytahovat na špičky, aby mohla pohodlně položit oba lokty. Její neplynulý dech se prozrazoval zamlžením skleněné tabulky pokaždé, když si povzdechla beznadějí.

Nedokáže změnit svůj osud, ještě aby se pokoušela pohrát si s osudem někoho jiného, byť jen kapky vody.

„Slečno,“ vyrušil ji z rozjímání starostlivý ženský hlas.

Stáhla ruce k tělu, otočila se na patě a pohlédla na služebnou. Věkem si byly blízké, klidně mohly být kamarádky, kdyby tu propast mezi nimi nerozšiřoval rozdíl ve společenském postavení.

„Pláčete,“ vyhrkla a přicupitala k ní.

Sáhla si k oku. Vskutku, slza. Setřela ji bříškem prstu a donutila koutky k úsměvu.

„Jsem v pořádku, nestrachuj se,“ snažila se služku uchlácholit. Marně. Ta holka měla vlastní hlavu.

„Čaj, přinesu vám čaj,“ prohlásila služebná a odcupitala zpátky ke dveřím.

„Ne!“ slyšela se slečna říct.

Dokonce zvednutou ruku natáhla ke své podřízené. Když si uvědomila, že to přehnala, spustila ji podél těla.

„Nemám chuť na čaj,“ rozvinula to trochu jinak, než původně zamýšlela, a pokusila se nasadit mírný úsměv.

Protože bylo její slovo svaté, služebné nezbývalo nic jiného než honbu za konvicí vzdát. Namísto toho, aby ji slečna posílala pryč, kývla hlavou k oknu a několika gesty podřízené naznačila, že může jít za ní.

Služebná na sebe nenechala dlouho čekat. Upravila si zástěru, urovnala přehyby tmavě zelené sukně a vyrazila za ní. Cestou nezapomněla dvakrát klopýtnout o koncentrované zlo, sepnout ruce k sobě jako při modlitbě a pozdravit naleštěné parkety v místě, kde končil chlupatý koberec, pěkně hlubokou úklonou.

Byla tu docela nová. Slečna ještě neměla služebnou, dostala ji ke svým šestnáctinám – tedy skoro, asi dva týdny předem, protože si její otec neuvědomil včas, že jeho dcera dospívá a bude se jí hodit výpomoc.

Obě dívky teprve sbíraly zkušenosti. Ještě úplně nevěděly, jak se k sobě chovat.

Jakmile se služebná postavila kousek od své paní, předvedla ukázkové purkle. Pak se posunem střevíce po zemi ještě o krok vzdálila, kdyby náhodou stála moc blízko, a pohlédla jí do očí.

„Přejete si něco?“ špitla tichým hláskem. Skoro jako by se styděla.

„Zůstaň tady,“ odvětila slečna hned nato. Pak se otočila čelem k oknu. „Co tam venku vidíš?“

„Déšť. Předsíň bude zablácená,“ řekla služebná o něco klidněji.

„To je pravda.“

„A střechy domů,“ dodala ještě. „Máte pokoj vysoko.“

„Princezny se zavírají do nejvyšších věží.“

„Co, prosím?“

„Ach, ale to nic.“

Neviděla ji, ale cítila na sobě její pohled. Propaloval ji skrz na skrz.

„Nejste tady zavřená,“ namítla, „můžete jít ven. Až přestane pršet.“

„V Londýně nepřestane pršet jen tak.“

„A nechcete se podívat do stájí?“

„Chci zůstat tady.“

Jako mluvit ke zdi. Uvědomovala si, že se hnala do slepé uličky. Ale v ní byla většinu života.

„Pořád smutníte kvůli pánovi?“

Nemusela zmiňovat jméno, hned věděla, o koho se jedná. Poslední dny nemyslela na nic jiného než na stav jejího dědečka. Úzce totiž souvisel se svobodou, kterou jí otec sliboval. Pokud dědeček zemře, už nebudou s matkou otálet a vyberou jí manžela.

Nechtěla se vdávat pro peníze a postavení. Chtěla mít stejné právo jako chudí lidé – milovat, obdivovat svého partnera, být mu na blízku, protože po tom sama touží. Stát se skoro služkou, co bude rodit jako na páse, jak si manžel přikáže… se zdálo jako zlý sen.

Z myšlenek ji vytrhla ruka položená na rameno. Otočila se na služebnou. Na nic dlouho nečekala a chytila ji v objetí. Možná nebyly kamarádky, ale úplně cize se k sobě taky nechovaly.

Cítila, že služebná chtěla něco říct, jen netušila co. Ani jí hlava nenabídla vhodnou poznámku. Nakonec se obě spokojily s mlčením, které se táhlo, dokud se slečna neodvážila svou podřízenou pustit a odstoupit od ní.

Jako by si tím i bez slov předaly všechny zprávy, ve stejný moment vyřkly to samé:

„Přestrojení!“

Ihned poté, co dozněla poslední hláska, se na sebe nevěřícně podívaly.

„Dobrý nápad, madam,“ uznala služebná a nervózně se pousmála, „hned vám seženu něco, v čem nevzbudíte pozornost.“

„Tohle,“ ozvala se slečna a kývla hlavou ke služebné, „chci tohle.“

„M-moje šaty?“

„Tvou kůži.“

V životě řekla spoustu věcí, jichž později litovala. Tohle není jedna z nich. Myslela to naprosto vážně, jen se neuměla správně vyjádřit, proto to znělo, jako by ji chtěla stáhnout z kůže a obléct si ji.

Ač se předtím dokonale sehrály, teď služebná doplácela na to, že jí to tolik nemyslelo.

Služebná zničehonic zapištěla jako lovená myška a objala se pažemi kolem trupu, jako by jí v tom chtěla zabránit. Než se stačila zvukově projevit znovu, přiskočila slečna k ní a zakryla jí dlaní ústa.

„Nekřič, prosím,“ špitla tak tiše, že sotva byla slyšet. „Nechci, aby tě vyměnili.“

Nevypadalo to, že by tohle služebnou utišilo. Byla jen kousek od toho, aby hryzla svou paní do ruky. Rebelii v sobě potlačovala až do doby, než slečna stáhla ruku k sobě – tedy ne k sobě, ale kousek dál od ní. Byla připravená zasáhnout znovu.

„Nechtěla by ses stát na den princeznou?“

„Za mou kůži ne,“ odsekla služebná kousavě.

„Nebudu tě svlékat z kůže. Chci se stát tebou, rozumíš? Chci být ve tvé kůži, a ty budeš v té mé.“

„Žádná kůže?“

„Žádná kůže. Slibuji.“

Až nyní se jí podařilo společensky chudší vrstevnici zklidnit. Úplnou důvěru si nezískala ani slibem, služebná se stále třásla a cukala sebou, když se k ní přiblížila, ovšem i tohle málo by mělo stačit.

Přesvědčit ji, aby si vyzkoušela nějaké z jejích šatů nebylo těžké. Ukázalo se, že po tom služebná toužila celé ty týdny, co jí nosila podnos s čajem a sušenkami. Dokonce se nenechala pobízet a ukazovala na několik šatů najednou.

Na oplátku chtěla slečna jen jedno – vlastně dvě věci. Její šaty a její jméno. V podstatě všechno, co měla. Se slibem, že jí to všechno vrátí, se Elona vyplížila z pokoje připravená zakusit svobodu. I když jen na chvilku a falešně.