Hned co jsem vstala začla na ně moje matka řvát „Můžeš mě už konečně nechat " zařval jsem na matku bude mi 19 a furt mi něco zakazuje „tak tahle se mnou mluvit nebudeš " a dala mi facku. Běžela jsem do svého pokoje pro moje klíče, a něco jsem si sebou zabalila.
Šla jsem už ke dveřím že už budu odcházet "kam si jako myslíš že jdeš Viktorie" dala důraz na moje jméno „co nejdál od tebe takže nazdar" a chtěla jsem už odcházet. Dala mi facku„nikam nejdeš je 1:30" nic jsem neřekla rozbrečela jsem se a odešla jsem s tohoto hroznýho baráku. Nevěděla jsem kam jít protože jsme se do Brna přistěhovali takže to tu vůbec neznám.
Šla jsem do nějakého parku tam jsem si sedla k nějakému stromu a začala brečet i docela dost nahlas.
Nějaký hlas v hlavě mi říkal ať si ublížim, že mi to udělá dobře. Poslechla jsem ten hlas a sundala jsem si batoh, začala hledat žiletku.
„A mám jí " vzala jsem ji do ruky a vyhrnula jsem si rukáv. Přejela jsem s ní dvakrát po ruce. Dělalo mi to dobře ten hlas měl pravdu.
Brečím, ale nepřestávám se řezat. Najednou jsem se lekla když předemnou stal kluk, jehož jméno neznám „ahoj" zarazila jsem se „ahoj? " odpověděla jsem s otázkou v hlase „co to kurva děláš " řekl dost nahlas „emm nic" nechtěla jsem nic vysvětlovat a ještě ke všemu neznámému člověku.
„No to vidím jo jinak jsem Petr" představil se svém jménem„ Viktorie" podala jsem mu ruku, Moji ruku přijmul a rovnou mě obejmul. Cejtila jsem se hezky, tak jsem se dlouho necejtila „a už mi konečně řekneš co to děláš a hlavne proč"
Tak na začátek by to stačilo. Doufám že se vám to líbilo,byla bych ráda když mi napíšete vás názor na tento příběh.
Papa mám vás ráda a užívejte v pohodě a v klidu.
