Ochránce

4. kapitola

*Alec*

"Jsi v pohodě?" optá se Mason. Ohlédnu se přes rameno. Sedí za stolem a počítá peníze.
"Jo," otočím se zpátky ke kohoutku a znovu si drhnu prsty a krev za nehty.
Mason ke mně dojde a poplácá mě po zádech, "máš je čistý. Byly čistý už před pěti minutami. S takovou si sedřeš kůži."
Zadívám se na průzračnou vodu, která mi teče přes klouby do odtoku. Má pravdu. Přeháním to. Ale chci si být jistý. Mason se přese mě natáhne a kohoutek zavře. Vezmu si od něj ručník, který mi podává a utřu si dlaně. Opře se o kovové umyvadlo a prsty přejíždí po štosu bankovek. Zamyšleně na mě hledí, "na co potřebuješ tolik prachů? Jedeš v něčem?"
"Ne," zamračím se a natáhnu k němu paži, aby mi předal mou odměnu. Nikdy bych se toho svinstva nedotkl. Uráží mě, že si to Mason myslí. Fetování vás zabije a obvykle to není zrovna hezká smrt.
"Dobře. Takže máš babu a vrážíš do ní prachy?"
Zatnu zuby. Nelíbí se mi, že Mason takhle vyzvídá. Může mu to být ukradený, a navíc, zrovna on by neměl vytahovat tohle téma.
"Šetřím," odseknu neutrálně, zatímco si oblékám svou bundu.
"Na co?"
Přetočím panenky, když stojím zády k němu, "na lepší život," odpovím.
Zasměje se, "připomínáš mi mojí starou. Taky chce pořád něco lepšího - lepší barák, lepšího manžela, fotra pro svoje děcka."
Ani se jí nedivím. Pomyslím si.
"Tenhle druh práce může bejt dost tvrdej, Alecu," prohodí zničehonic.
Jako bych to už někde slyšel.
Emily.
"Jo, všiml jsem si."
"Určitě to chceš? Později už se z tohohle světa nevyvlíkneš."
"Máš lepší nápad?"
"Školu," navrhne, "seš mladej, můžeš studovat a pak začít pracovat poctivě."
Izzy by asi měla být ve škole. Já tam nemůžu. Každá minuta, kdy sedíte na zadku v tom ústavu, je minuta, kdy nevyděláváte prachy.
Mason si povzdechne, "vím, že jsem ten poslední, kdo by tě měl poučovat, ale jestli chceš pokračovat v tomhle sajrajtu, potřebuješ si najít něco, co tě udrží nad vodou. Rodina, ženský, cokoli. Máš něco takovýho?"
Soustředím se na to nejdůležitější z té sprchy slov, která z něj právě vypadla. "Máš pro mě další práci?"
Povzdychne si, "slyšel si, co jsem ti teď říkal?"
"Jo," sebevědomě si založím paže za zády a zahledím se mu zpříma do očí. Tento rozhovor patří jistě mezi ty nejdivnější, které jsem s Masonem kdy vedl.
Vypadám snad, že bych měl rodinu?
Mám sebe a Izzy. Víc nepotřebuju.
"Fajn. Přijď zítra večer. Dám ti další práci."
Tak rychle?
"Dobře."
Když vyjdu z hospody, znovu si zkontroluju nehty, abych si byl jistý, že jsou čisté. Nechci se Izzy dotýkat rukama od něčí krve.

*Isabelle*

"Proč nechceš ty tenisky nosit? Nelíbí se ti?" vyptává se mě Alec, zatímco zvedá jednu botu k mojí noze.
Zuřivě zakroutím hlavou. Jsou to ty nejkrásnější tenisky, jaké jsem kdy měla, ale jsou bílé. Pokud si je vezmu ven, ušpiní se. Chci, aby zůstaly pořád tak čisté a nádherné.
"Když si je neobuješ, do parku nemůžeme," řekne.
Podívám se z okna. Svítí sluníčko a nebe je jako vymetené. Určitě je tam teplo. "Ale ty boty."
"Co? Tlačí tě?" botu, kterou drží v ruce mi přiměří k chodidlu. Mračí se přitom. Možná je naštvaný. Nechci, aby se Alec zlobil.
"Bojím se, že je ušpiním," zamumlám.
Zlaté paprsky v jeho očích se zablesknou, když vzhlédne k mé tváři. Postaví botu na podlahu před moje nohy a vřele se uculí, "až se vrátíme domů, umyjeme je, a když to nepůjde, koupím ti nové, dobře?"
Rychle si boty nazuju, "líbí se mi tyhle."
Nechci, aby si Alec myslel, že jsem nevděčná. Dělá toho pro mě tolik. Máma mi říkala, že jsem nevděčnej harant skoro pořád. Neustále mi nadávala a používala přitom ty nejhrubší výrazy. Alec přede mnou sprostě nemluví, a pokud ano, opraví se. Nikdy by mi neublížil.
Vyskočím na nohy, "můžeme jít."
Svěsí koutky rtů. Zřejmě jsem ho zklamala. To je ještě stokrát horší, než aby se na mě zlobil. Promnu si nervózně ruce.
Co mám udělat, aby se zase tak hezky usmíval?
Tenisky!
Řeknu něco pěkného o těch botách.
"Jsou skvělé," vystrčím jednu nohu vzhůru.
"To jsou," svou velkou dlaň mi přitiskne zezadu na hlavu a postrčí mě ke dveřím. "Nemusíš se mě bát, Izzy."
Přivinu se k jeho silné noze, "nebojím se tě."
Nespokojený pohled z jeho tváře zmizí a my vyjdeme ven z bytu. Alec se vydá ke schodišti. Rozeběhnu se za ním. Je těžké držet krok s Alecovýma dlouhýma nohama. Chodí tak moc rychle.
"Do jakého parku půjdeme?" zeptám se, když ho konečně doběhnu. Alec mě chytne za ruku, což mi na tváři vykouzlí spokojený úsměv.
Neodpoví mi hned, ale když vejdeme na dlouhý chodník, přizná: "Ten park patří k základní škole."
Nakrčím nos a zkřivím ústa. Obelstil mě.
"Ty chodíš do školy?" zeptám se.
"Ne, ale já pracuju."
"Taky pracuju."
"Opravdu? A co děláš?" z jeho hlasu slyším pobavení.
Rozzářeně se zazubím a vyhledám jeho tmavá očka, "hlídám přece naše věci."
"Tak proto vše pořád přemisťuješ a skládáš? Přemýšlel jsem nad tím," přejede palcem po hřbetu mé ruky. "Víš, tvoje práce," pokračuje, "je chodit do školy."
Nevrle kopnu špičkou nohy do betonu, "a budeš tam se mnou?"
"Ne, já už základku dokončil před několika lety. Jsem starej a musím chodit do práce."
Chápavě přikývnu.
"Neboj se Izzy, zvládneš to. Jsi šikovná a statečná holka."
Jeho slova mě trochu povzbudí, "budu nejlepší," oznámím, "uvidíš."
"O tom nepochybuju."
A pak se usměje. Nikdo na světě mi nechybí. Ne, když mám Aleca.

***

Tak jak se vám líbila dnešní kratší kapitola? 🖤
Budu vděčná za každý komentář nebo hlas.
Děkuji.🤍
U další části, ahoj.🖤