Ochránce

13. kapitola

*Isabelle*

Příští den po škole zamířím přímo k hospodě, kde Alec pracuje. Nebe je jako vymetené a sluníčko příjemně hřeje. Větřík na kůži dává vlahý pocit, jako by člověk zrovna vylezl z koupele. Nádherné počasí mi dodává fůru sebevědomí. Dneska je ten správný den. Ten nejlepší pro získání nového místa brigádnice v Alecově práci.

Když vejdu dovnitř restaurace, nadechnu se důvěrně známého pachu, se kterým Alec často přichází domů. Hospoda je liduprázdná. Pouze Emily se krčí na židli u zadního stolu s šálkem kávy a módním časopisem v ruce.
Dojdu až k ní, načež ke mně překvapeně vzhlédne, "co potřebuješ?"
"Ahoj, Emily," na chvíli zaváhám a uvědomím si, že si od ní musím držet určitý odstup, "je tady Alec?"
Rozhlédne se kolem sebe, "vidíš ho snad někde? Já teda ne."
Nic víc už neřekne a vrátí se ke čtení svého magazínu. Spíš bych tvrdila, že si jen prohlíží obrázky. Pochybuji, že lidé podobní Emily umějí číst. Zůstanu stát na místě jako opařená s pocitem potupnosti. Čekala jsem jinou odpověď, jako třeba: "Šel ven, za chvíli se vrátí," nebo "je vzadu ve skladu, zavolám ho."
"Přišla jsem kvůli práci," oznámím s důraznou sebejistotou v hlase.
Její vytřeštěné oči ke mně opět vzhlédnout zpoza časopisu. Z plna hrdla se rozesměje. Zírám na ni s nechápavým výrazem.
Otře si slzy kolem očí, které ji vytryskly kvůli smíchu, "teda, tohle jsem nečekala. Máš tam něco dalšího?"
"Myslím to vážně, jsem domluvená s Alecem."
"A podívala ses na sebe někdy do zrcadla, maličká?" ptá se, "kdybys tu roznášela jídlo a vyřizovala objednávky, nikdo by tady nechodil."
"Fajn, tak budu pracovat vzadu, mýt nádobí a krájet," nevzdávám se.
"Nepotřebujeme pomocnici. Dík, že ses stavila, ale můžeš zase v klidu odejít," znovu se zadívá na svůj časopis.
"Ale Alec říkal-"
Praští dlaní do stolu, čímž mě zastaví. Obličej, který jsem dříve považovala za krásný, se jí zkřiví. Až teď vidím, jak ošklivá osoba to ve skutečnosti je. "Alec to tady ale nevede. Nepatříš sem a teď vypadni."
Ozve se zvonek nad dveřmi, načež se obě otočíme. Do hospody vejde Mason a hned za ním Alec.
"Ahoj, Masone," pousměji se na něj.
"Ty jsi ale vyrostla," jeho rty se zvlní do širokého úsměvu, "jak se ti vede, Isabelle?"
"Dobře," odpovím, i když mi v hlavě stále zní slova Emily.
"Prý u nás budeš po škole pracovat," poplácá mě po rameni.
Koutkem oka pohlédnu k Emily, která právě Masona propaluje zúženýma očima, "myslela jsem, že zaměstnance najímám já."
"Ale ovšem," ujistí ji Mason.
"V tom případě tady pracovat nebude."
Alec se postaví mezi mě a Masona a položí mi ruku na zátylek, "proč ne, Emily?" mluví tiše, zcela klidně, ale přeci jen je v jeho hlase něco děsivého. A Emily to cítí také. Z jeho slov zaznělo jasné varování, aby si raději dvakrát rozmyslela svou odpověď a nemusela toho později litovat.
"Je nezkušená," její tón náhle změkne. Je vystrašená. Těká očima a hlas se jí třese.
Alec se k ní skloní. Tak blízko, že se jejich dech mísí v jeden. "Předpokládám, že ji všechno naučíš."
Emily se narovná a jemně mě pobídne k baru. Alec kývne na náznak, že s ní smím jít a nepatrně se koutkem rtu pousměje, tak abych to spatřila pouze já a on si v tomhle podniku zachoval svou tvrdou masku. Nikdo se Emily nezastal, ani Mason. Což je podle mě velká chyba, která ponese následky.

***

Když se v sobotu ráno rozední, probudím se s podrážděnou náladou a cítím se téměř neschopná vstát z postele. Dnes máme jít s Alecem koupit šaty na můj školní ples, ale já bych nejraději celé dopoledne proležela v posteli.
Emily se ke mně po zbytek včerejší směny chovala slušně, ale moc dobře jsem poznala její přetvářku. Chovala se tak jen kvůli Aleca, který pozoroval každý její krok.

S třeštící hlavou se konečně odhodlám vstát z objetí své přikrývky a rozespale se dobelhám na záchod. Nohy se mi podlamují, jako by na mě lezla nějaká chřipka. Sednu si na toaletní mísu a celá sebou škubnu, když si všimnu krve na mém spodním prádle. Původní šok však vynahradí radost. Všechny holky ve třídě už si dávno prvními měsíčky prošly. Začínala jsem se bát, že je se mnou něco v nepořádku. Teď však vím, že tomu tak není. Po vykonání potřeby se vrátím do svého pokoje, abych se převlékla. Přemýšlím, co říct Alecovi. Potřebuji peníze na nějaké menstruační pomůcky, ve kterých se mimochodem vůbec nevyznám.

Zaslechnu cvaknutí rychlovarné konvice. Alec je vzhůru. Zhluboka se nadechnu a odhodlaně vstoupím do kuchyně.
"Dobré ráno," usměje se s dolíčky ve tvářích, když zaregistruje mou přítomnost. Vlasy má rozcuchané, rty lehce napuchlé a tváře pomačkané od polštáře. Jen on může i po ránu vypadat tak neodolatelně. Snažím se mu hledět zpříma do očí a nesklouznout pohledem k jeho boxerkám a svalnatým nohám.
"Dobré," semknu své dlaně pevně k sobě a pokouším se nalézt správná slova pro začátek své prosby.
"Děje se něco?" optá se svým jemným tónem hlasu a mírně se zamračí, "vypadáš-" ukáže ke mně svou paží, "vypadáš sklesle."
"No, vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat," odmlčím se. Přistoupí ke mně blíž se stále zmatenějším výrazem ve tváři. "Potřebovala bych peníze, ne moc, jen pár drobných, víš-" očima těkám po místnosti, jak zostuzeně se cítím, když po Alecovi žádám nějaké finance, "musím si něco koupit."
"Myslel jsem, že dneska jdeme na ty nákupy. Koupím ti, co budeš chtít."
"Ne, Alecu, ty to nechápeš," zakloním hlavu, "musím tu věc koupit sama."
Nechápavá grimasa v jeho obličeji sílí. Mračí se teď o dost víc, než na začátku. "Proč? Co je to?"
"O to právě jde, nemůžu ti to říct."
"Proč ne? Mám se bát?"
"Ne. Vůbec ne, Alecu."
Zakroutí hlavou, "Izzy, je ti patnáct, ale myslím, že na některé věci máš ještě čas."
"Cože?" vyjeknu, "ne. Nechci si koupit nic špatnýho, ani kondomy, jestli myslíš tohle."
Udiveně po mně střelí pohledem, jako by se divil, že vůbec vím o existenci něčeho takového. Ale poznám, že mu ze srdce spadla obrovská tíha.
"Nevypadáš nejlépe," poznamená, "bolí tě něco?"
Jsem stále překvapenější, jak moc dobře mě Alec zná a dokáže ve mně číst.
"Fajn," vydechnu, "potřebuju vložky." Rozhodnu se k němu být upřímná, i když si teď díky tomu připadám trapně a mé tváře zrudly jako přezrálé jahody.
Na sucho polkne. Nejspíš si teď vyčítá, že tolik vyzvídal. "Už?"
"Už, Alecu? Je mi patnáct. Ostatní holky to dostávají o dost dříve."
Sklopí pohled, "jasný, promiň," olízne si své růžové, dokonale vykrojené rty, "nevyznám se v tom."
"Takže-"
Skočí mi do řeči, "takže mi napiš lístek, co všechno potřebuješ a já pro to dojdu."
"To nemusíš, zvládnu to."
"Běž si radši lehnout. Chci, abys odpočívala," odkráčí směrem do své ložnice.
"Nejsem přece nemocná."
"Já vím, Izzy, ale vidím, že nevypadáš nejlépe," vrátí se v černých džínech, khaki tričku s dlouhým rukávem, které obepíná každičký sval na jeho těle, a kožené bundě se zipy.
Alec má pravdu. Není mi zrovna dobře. Odskočím mu napsat ten lístek se všemi věcmi, které právě potřebuju, protože se s ním už dále nehodlám hádat o tom, že bych si raději nakoupila sama.

***

Tak jak se vám líbila dnešní kapitola?🖤

Budu vděčná za jakoukoliv zpětnou vazbu, ať už formou komentáře nebo hlasu.
Děkuji.🤍

U další části, ahoj.🖤