ARIS

*1* Doma

Vítr, který mi cuchá vlasy, vůně svěžího moře ve vzduchu a sluce vysoko na letní obloze. Dokonalý okamžik. A jeho dokonalost dokresluje on. Můj vlastní drak. Je krásný. Tmavě zelený, a jeho křídla prosvícená odpoledním sluncem mě barví na zeleno. V té chvíli veškerá jeho slova, vycházející ze samotného jeho nitra, pronášená hlubokým hlasem plným lásky a důvěry, ztrácejí smysl a stává se z nich nedůležitý šum. Mírný obrat vlevo. Poryv větru se mi opírá do tváře. Nevadí mi to a já se cítím jako v nebi. Můj sen se splnil. Ale... obloha se začíná zatahovat. Naším směrem letí šíp! Drak, ve snaze vyhnout se mu, prudce obrací směr a v té rychlé otočce se mi vysmekávají nohy ze sedla. Neuvěřitelnou rychlostí padám s křikem dolů...

„ ...dračích zubů, co se to děje? Zase ty tvoje noční můry?" Celá zpocená jsem se probudila na podlaze vedle svého lůžka. Vstala jsem a zavolala na tetu Salusii „V pořádku teto, hned jsem dole"

Dobrá, to asi nechtěla slyšet, ale já jí to pak vysvětlím. Vstala jsem, oblékla se do svých obyčejných šatů, které se skládaly z haleny z hrubé tkaniny a sukně z téhož materiálu. A to by si člověk myslel, že vesnické léčitelky si budou žít lépe. Pak se mi ale stočily oči na krásnou hedvábnou stuhu do vlasů a rozhněvanost mě hned přešla. Byla přesně v mé nejoblíbenější barvě - temně zelené. Jediné dědictví po mamince. Do očí se mi mimoděk nahrnuly slzy. Zítra to bude třetí rok, co mi ji vzala zlá nemoc, kterou nedokázala její sestra Salusia, u které dnes žiji, vyléčit. Zítra to bude třetí rok, co otec její smrt neunesl a zabil se. Jeho mrtvolu ale nikdo nikdy nenašel. Jak by také mohl, když se upálil zaživa ve vlastním domě? Chvíli jsem si poplakala, ale bylo mi jasné, že povinnosti na mě nepočkají. Setřela jsem slzy, a sešla po schodech dolů do kuchyně k tetě.

Teta si mě měřila soucitným pohledem. Během snídaně, která se skládala z obilné kaše, ve které bylo přimícháno pár kousků ȧginosu (je to ovoce, které vypadá jako hruška, roste na stromě, ale má modrou slupku a fialovou dužinu), Salusia nepromluvila ni slovo. Po jídle ledabyle odložila nádobí do dřezu a sedla si opět naproti mně.

Děsila jsem se- Mám nějaký průšvih? U vypadaných dračích zubů, vždyť já jsem v poslední době jenom připravovala masti a léky! Teta si mého vystrašeného pohledu všimla a s úsměvem oznámila „Neboj, mám pro Tebe příjemné překvapení. Zítřek pro Tebe bude těžký den, ale vím, že tohle Ti ho zpříjemní." Teď už jsem jí visela na rtech. Co by mi jen mohlo ulehčit den, kdy jsem přišla o oba rodiče? Teta mluvila dál „Zítra poprvé v životě uvidíš naživo draky i s jejich jezdci"

Víc ani nemusela říkat, tohle stačilo, abych zaječela radostí. Salusia pokračovala „Nějaké jejich vejce se už dlouho nemá k tomu, aby se vylíhlo, a tak objíždějí všechna města a vesnice v celém Rongu!" Samou radostí jsem začala po kuchyni tančit, až mě teta se smíchem poslala ven. „Běž, ty blázne. Přijď na oběd ke Kurusovi, ano? Budu potřebovat tvůj talent na práci se zvířaty. Jeho valach Werik si sedřel kůži na noze a prý kope a je vzteklý. Budeš ho muset podržet a uklidnit. Do té doby si dělej, co chceš, nemám pro tebe práci, všechno jsi mohla udělat, jsi stihla včera. A dnes bys tady opravdu moc platná nebyla. Tváříš se jako šílenec. "

Celá šťastná jsem chtěla vyběhnout ven a vykřičet svou radost do celého světa. I když mi přijde velice nespravedlivé, že na dracích mohou jezdit pouze muži, tak to bylo přece úžasné, že i v naší malé vesničce v horách, která není zakreslená na většině map, (i když má krásné jméno Quesqase) se konečně stane něco zajímavého. Skuteční dračí jezdci! I kdyby jen polovina toho, co se o nich vypráví, byla pravda, musí být snad lepší než bohové. Jak musí být skvělé, být jeden z nich. Umět používat magii, být silnější a hbitější než ostatní lidé a kdovíco dalšího! Hlavně to krásné pouto s drakem, nejkrásnějším zvířetem na světě. Ani jsem se tety nezeptala, jak se to dověděla, ale neřešila jsem to a běžela jsem se o tu radostnou novinku podělit s jedinou osobou, která mi kromě tety byla aspoň trochu blízká a věřila jsem jí.