ARIS

Epilog

Asi vás zajímá, co se stalo dál.

V prvé řadě jsme zachránily Salusii, pak ještě Bellinu sestřenici a Viktina strýce. Žijí teď s námi spokojeně a jsou moc fajn.

Po několika velice dlouhých a neuvěřitelně nudných sněmech se odhlasovalo, že na dracích mohou klidně jezdit i děvčata. Je jich opravdu málo, vlastně jen dvě a obě si ochotně vzala do učení Rotta. Ryna má limetkově zelenou dračici Erald a Qislene má světlounce modrého draka Luena. Rotta se v učení vyžívá. Je skutečně rozená učitelka.

Všechny bydlíme na jednom hradě v horách. Dostaly jsme ho jako cvičiště pro dračí jezdkyně. Každá z nás sem vzala nějaké své známé. Adenia a její dcery se tu dobrovolně starají o naše pohodlí. Vitto a synové se zase starají o koně, stav hradu a podobné věci. Dostávají slušný plat a jsou tu šťastní. Němá dívka bohužel tragicky zemřela během jednoho nájezdu příšer, ale stojí zde její památník. Bell sem vzala také nějaké lidi, stejně jako ostatní. Je tady živo skoro jako v malém městě.

Co se týče nás, slova němé dívky se naplnila. Ano, skutečně jsem si Ukluma nakonec vzala. Trvalo to několik let, než jsem toho byla schopná, ale získal si mě předtím, povedlo se mu to i teď. Vikta se vdala za statečného bojovníka, který ovládá i trochu magii. Bell si vzala jednoho obrýleného učence. Je celkem fajn. Georgina hodně pomáhá Rottě a ani jedna nemá chuť hledat lásku. Pies teď zase hodně cestuje a nemá prostě čas.

A co dělám právě teď? Sedím tady na nádvoří a píšu. „Mamííííí, Lavior mi zase ubližuje!" Ani jsem se nezmínila, máme s Uklumem dvě dcery. Dvojčata, Lavior a Tiberiu. Se smíchem si jich nevšímám. Doufám, že z nich jednoho dne budou také jedkyně, i když si nejsou vůbec podobné. Tiberia ráda čte, ale jakmile je venku, vrací se vždycky s roztrhanými věcmi. To zase Lavior je spíš taková společenská, ráda mluví s ostatními lidmi, dětmi i dospělými, a prakticky nezavře pusu. Mám je obě moc ráda, ale Tiberii možná trošinku víc. Raději zapískám na Nildona. Na rozdíl ode mě nemá dětí nikdy dost a nejvíc miluje, když si s ním hrají jako s kotětem. Ani se mu nedivím.

No, a to je můj život. Když se tak dívám na popsané svitky pergamenu, napadá mě taková možná hloupá myšlenka, možná citát, který e jednou budou učit děti povinnně.

Život jako takový není a nikdy nemůže být dokonalý. Ale se správnými lidmi a se správnými věcmi se k tomu může hodně přiblížit.