Sedím v čekárně a prohlížím si stěny polepené doktorskými plakáty. Jsem nervózní, třesu se, mám sucho v ústech. Vedle mě sedí mamka a tiskne mi dlaň v té své. Semtam řekne: "Neboj, zlatíčko, bude to v pořádku." a já se akorát pousměju a přikývnu. Jenže v hloubi duše vím, že to dobré nebude.
Jmenuji se Carla a je mi 17. Již čtvrt roku se léčím z mentální anorexie. Ale nepředbíhejme - začalo to, když jsem začala chodit na svou vysněnou střední. Řekla bych, že si na mou váhu v deváté třídě zvykli, proto mi nikdo nic neřekl a bral mě takovou jaká jsem byla. Vše se zlomilo hned první den.
Kluci z vyšších ročníku si šli, jak už je prý tradicí, obhlédnout prvačky. Když se jim někdo nelíbil, dali to dost jasně najevo. Nikoho myslím nepřekvapí, že já byla mezi nima. Ukazovali si na mě a vyřvávali: 'Tyvole, čum, mrož!' nebo 'Kámo, já myslel, že sloni žijou jenom v Africe!" a podobně. První dny jsem to neřešila, sice jsem věděla, že nejsem tak hubená jako ostatní dívky, ale uklidňovala jsem se tím, že jsem hodná holka, jenže pak se k nim přidala chlapecká část třídy. Později se k nim přidaly i dívky.
Ten den, 5.9., se celý ten kolotoč dal do pohybu.
ČTEŠ
Skinny girl is pretty girl
Teen FictionKaždý se jí posmíval, že je tlustá. Trpěla to dlouho. Jenže jednou pomyslný pohár trpělivosti přetéct musí, není přeci bezedný. Začíná odmítat jídla, hnusí se jí pohled na jídlo... Myslí akorát na svůj prázdný žaludek, který kručením projevuje nevol...
