Skinny girl is pretty girl

2.

Jasně, viděla jsem jeho jméno na nástěnce, jenže nějak v hloubi duše jsem doufala, že jsem se akorát přehlédla. Jestli si ze mě bude utahovat i on, tak jsem skončila, to vím jistě. Překvapeně jsem na něj s otevřenou pusou zírala. Prohrábl si svoje tmavě hnědé vlasy. Oči barvy hořké čokolády lemovaly dlouhé řasy. Na živo vypadal ještě lépe než na fotkách.

Když v tom se na mě podíval. Jeho koutky se zvedly. Jenže ne v tom zákeřném úsměvu, říkající 'Ježisi, fuj', ale naopak v tom milém a uklidňujícím. Zmateně jsem se otočila. Nikdo to nebyl. To se opravdu usmál na mě? Když jsem se na něj zase podívala, abych mu úsměv opětovala, už se sem nedíval a bavil se s ostatními. Přísahám, že se naše pohledy před chvílí setkaly! Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev.

Sklopila jsem hlavu a naštěstí zazvonilo na hodinu. Netrvalo dlouho a do třídy vešla mladá učitelka. Byla také hubená. Její dlouhé hnědé vlasy se pohupovaly v chůzi. Položila si své na katedru a spustila: "Takže, třído," řekla melodickým hlasem. "Mé jméno je Marlene Grayová. Jsem a pravděpodobně i budu vaší třídní učitelkou. Budu vás učit matematiku a přírodopis. Poprosím vás, aby jste řekli vy své jméno, zatímco si budeme rozdávat žákovské knížky." Upřela na mě pohled. "Jak se jmenuješ?"

"Carla," zamumlala jsem. "Carla Stevenová." Profesorka Grayová mi do ruky vrazila štos sešitů se světle zeleným přebalem.

"Carla vám je teď rozdá, takže, prosím, začněte s představováním. Řekněte své jméno, koníčky, věk, co jen chcete." poté usedla do křesla za katedrou a začala něco psát do počítače. Postupně jsem všem nesměle dávala dvě žákovské knížky. Všichni ode mě odvraceli zrak a jakmile jsem kousek odešla, zaslechla jsem nepříliš milé švitoření. Slyšela jsem slova jako 'fuj, odporné, hnus, tlustá, prase, kráva, velká'. Snažila jsem se ze všech sil je nevnímat. Pohled jsem co nejvíc upírala do země. Jediný, kdo nic neřekl byl... Tyler. Akorát seděl a navíc za žákovskou poděkoval. Na stůl jsem položila to, co mi zbylo a posadila se na své místo. To nám to pěkne začíná.

Když zazvonilo na přestávku, všichni se sběhli kolem Tylera. Já akorát - zase - seděla úplně sama. Ve futrech se objevila parta starších kluků. Nečekali na pozvání a prostě vešli dovnitř. Za mnou to utichlo. Postupně jsem zaslechla slovo 'sextáni' nebo 'kluci ze septimy'. Nasucho jsem polkla. Mé největší obavy se opravdu naplnily - jeden z nich na mě začal ukazovat a všichni se začali chechtat. Semkla jsem rty. Přišla jsem si tak nechtěná.

Vysoký kluk s blond vlasy ke mně přišel a prudkým pohybem paží mi shodil věci z lavice. "Sorry," ušklíbl se. "Řekl bych, že jsem tě přehlédl, ale to bych ku.evsky lhal." zasmál se. Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč jsou tak zlí. Chtěla jsem vstát a jít se schovat na záchod, jenže cestu mi zastoupil jeden hoooodně vysoký sextán. Vím, že byl ze sexty, protože se o tom ještě před chvílí bavili lidi zamnou.

"Kampak jdeš, hrošátko?" chytl mě za ramena a otočil mě na toho, který mi shodil věci. Po zemi se válely tužky, propisky a vypadané listy papírů. Všichni se na mě dívali a to to dělalo všechno horší. Zkusila jsem se z jeho sevření vymanit, ale marně. Měl v rukách obrovskou sílu.

"Přímo," zatahal mě za tváře. Ucukla jsem hlavou a pevně sevřela víčka, rty jsem nechávala semknuté. "Ale s tím, že se skoro nevejdeš do dveří si hlavu nedělej, vyráběj se i trošku širš-"

"To by stačilo, nemyslíte?" ozval se hlas. Prvně jsem ho nepoznala, ale pak mi došlo, kdo to je. "Tím, že ji budete urážet ničeho nedocílíte. Běžte otravovat holky z vašeho ročníku." zvedla jsem hlavu a se slzami v očích se podívala na svého 'zachránce'. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Stál tam Tyler, sice měl ruce v kapsách, ale i tak šlo vidět, že měl ruce v pěst.

"Ale, ale. Sám Tyler Gray." Zasmál se. "Jseš tu první den a už děláš problémy. Tvoje maminka nebude mít radost."

V tu chvíli jsem využila nepozornost toho, co mě držel a vysmekla se mu. Rychlými kroky jsem si to razila k dívčím záchodům. Díky bohu, že byly na našem patře.