Night Roses || Larry Stylinson CZ story

~2~

LOUIS

„NE!“ kroutil jsem hlavou. „Nepůjdu tam.“
Seděli jsme při stole a jedli oběd. Vzbudili jsme se jeden po druhém, dolámaní na gauči, namáčknutí v krkolomných polohách.

„Louisi, mohla by to být pro tebe změna,“ pobízel mě Liam, mezi sousty polívky. „Zabavíš se, vypneš trochu… Stejně pořád jenom pracuješ. Není to pro tebe dobrý, za chvíli onemocníš ze stresu.“
Pořád jsem si nedal říct. „Žádný stres nepociťuju, svoji práci miluju a nepůjdu tam.“

Niall zvedl své oči od novin. Vzal je snad někde ze stolu, aby se začlenil do dění v Londýnské společnosti. „Myslel jsem, že ti udělám překvapení. Je to teda hlavně pro tebe, Louisi. Nemyslel jsem si, že mě tak rychle odmítneš.“ Vzdychl jsi. Neuměl jsem v té chvíli říct, jestlipak jenom uraženého hraje, nebo je to doopravdy.

Poraženecky jsem svěsil hlavu. „Fajn, půjdu.“ zamumlal jsem. A taky jsem to dělal pro Nialla, nechtěl jsem, aby byl smutný, nebo uražený.
A kluci jakoby získali novou energii do života.
„Půjdu k sobě do kanceláře, pamatuju si, že mi jedny klienti přinesli z jejich zájezdu do Benátek pravé, ručně robené masky.“ Liam vstal a už ho nebylo. Odešel do práce… Pro ty věci…
„Já s Louisem půjdeme sehnat oblečení,“ Niall mě chytil za zápěstí a dotáhl mě do ložnice. „Obleč se, musíme všechno stihnout do večera.“

Zayn se nakonec nabídl, že na nás tady bude čekat a užívat si nicnedělání.
Odfrkl jsem si směrem k němu. „Maliku, nemysli si, že se z toho jen tak lehce vykroutíš. Večer tě stejně čeká to peklo.“

Niall se na mě zasmál. „Ale prosím tě. Bude to zábava, uvidíš.“

************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************

((večer))

Všichni čtyři jsme se tlačili před jedním zrcadlem v Liamovým pokoji.
„Je tohle opravdu nutné?“ zeptal se Zayn.

Byly jsme oblečení v pohodlných viktoriánských kostýmech, v takových, jaké muži opravdu museli nosit spoustu let před námi.

Já jsem měl sněhově-bílou košili s nařaseným límcem, který mi postupně padal na hruď a tvořil tak hezky klesající látku. Přejížděl jsem po ni prsty, abych se ujistil, zdali je skutečná. Místy vytvářela neexistující květiny.
Kolem hrudi a pasu jsem si zapínal krvavě červenou košilku, na tři gombíky. Na ruce jsem si natáhl tenké rukavičky se zvlněným límcem a chystal se završit celý můj kostým. Nohy mi obepínali těsné černé nohavice.
Vlasy jsem si vyčesal dozadu a nageloval, samozřejmě tak aby to vypadalo přirozeně. Pár pramínků mi sem-tam vybíhalo.
Světle červenou masku s bledými ornamenty květin jsem si zavázal vzadu na hlavě a napravil. Sahala mi jenom do půlky obličeje, takže ústa jsem měl pořád použitelné.
Pousmál jsem se nad pohledem do svých očí. Zdálky se ztráceli za tmavými barvami celého mého zevnějšku, ale při bližším pohledu vynikala modrá, která tolik lidí uchvacovala.
Přehodil jsem přes sebe černý plášť, aby mi venku nebyla zima.

„Tak jdeme?“ Najednou jsem dostal šílenou chuť bavit se a opravdu na ten večírek jít.
Kluci vypadali taky dobře. Niall měl tmavě zelenou masku, kterou doplňoval jeho kostým s nařasenou košilí i rukávy. Z opasku mu trčel meč. Byl stejně těžký, lesklý a neohybný, jako ty pravé, ale tohle byla jenom skvělá napodobenina. Taky jsi oblékl kabát, aby nezamrzl.
Zayn s Liamem se jakoby doplňovali navzájem. Jeden s hnědým kostýmem a druhý s typickým žlutým. Lee si vysloužil na hlavu i klobouk s povívajícím pírkem. Zaynie měl naopak tvrdší vzhled s koženými čižmy i rukavicemi.