S hlavou v oblacích

II.

Ráno jsem se probudil s náladou na umření a bolestí hlavy.
A fakt že jsem docela dost psychicky v prdeli mi moc nepomáhal, ale rozhodl jsem se že se musím vzpamatovat, vždyť dneska má být den na který jsem tak dlouho čekal. Musím se vzchopit, a začít normálně uvažovat.
Rychle jsem se podíval na mobil, který jsem měl položený na nočním stolku hned vedle postele. Bylo šest, takže jsem měl ještě spoustu času. Sice ne na to, abych se mohl natáhnout na postel a ještě chvíli spát, ale na to abych se pohodlně připravil do školy je to víc než dost.
Jako první jsem se rozhodl vyndat svůj líný zadek z postele, což se může zdát jako snadný úkol, ale pro mě v tu chvíli nebyl, protože jakmile jsem se pokusil vstát před očima se mi zatmnělo a do spánků mi vystřelila ostrá bolest.
No asi po pěti minutách a dvou či třech mentálních selháních jsem to jaksi zvládl, a mírně se motajíc došel do koupelny.
Tam jsem si udělal raní hygienu a pořádně si rozčesal vlasy ... vypadám jako zasraná ovce, pomyslel jsem si když jsem se zahleděl na svůj rozespalý obličej. A ty vlasy... Rozhodl jsem se, že si je vyžehlím, abych alespoň nějak napravil ten svůj příšerný vzhled.
Pak jsem se chystal navlíknout na sebe moji cute uniformu, ale na poslední chvíli jsem si uvědomil, že lepší bude dát si jako první snídani.

Hlava mi stále třeštila, když jsem klopýtal po schodech dolů. Nějak jsem se přestával do té školy plné cizích lidí těšit. Upřímně řečeno, nejradši jsem byl zavřený sám v pokojni se sluchátky na uších a něco si maloval. Nesnášel jsem lidi. Sešel jsem do kuchyně a snažil se soustředit se na připravování snídaně, ale nedokázal jsem se zbavit těch odporných myšlenek co mi kolovali hlavou. V mysli se mi přehrávaly ty nejhorší scénáře, co se mohly stát.
Doufám že se tam se mnou někdo bude bavit, na ekonomce mnou všichni opovrhovali, protože jsem byl ten posranej snob aspoň to o mě říkaly.

A proč? Protože jsem odmítl udělat úkoly nějakým tupci ze třeťáku kterýho se všichni báli.
Kvůli tomu jsem si založil účet na Twitteru, začal víc žít na sociálních sítích a stáhl se do sebe.
Ale teď jdu na školu, kterou jsem si vybral, připomněl jsem si. Ale co když...
"Zase na to kurva myslím!" Zařval jsem přes celou kuchyň a hodil nožem od marmelády na zem. Zřejmě to vylekalo dost lidí protože jsem slyšel žuchnout nějakou uklízečku v chodbě a dokonce se ozval i můj otec který z druhé strany domu zařval že jsem moc nahlas.
Nad tím jsem se pousmál a začal jíst topinky.

Mezitím co jsem jedl tak jsem si vytáhl mobil a rozhodl jsem se že poustnu nějakou z těch fotek.
Když jsem si tak projížděl zprávy a oznámení tak jsem narazil na to že mě začal sledovat docela známej profil jednoho kluka, tak jsem se rozhodl že ho rozkliknu a podívám se na příspěvky.
Už asi dvě minuty jsem si projížděl jeho účet a docela mě zaujal, tak jsem klikl na tlačítko sledovat a rozhodl se že už to nechám být a místo toho se podívám na čas už bylo sedm tak jsem našoupal nádobí do myčky a doběhl si pro aktovku. A samozřejmě jsem si vzal uniformu :)

Vyběhl ke dveřím kde už na mě čekal řidič protože škola je odsud patnáct minut.
Nasedl jsem do auta a zavřel jsem za sebou dveře a nezbývalo mi než doufat, že se nic nepodělá.
Už jsme jeli asi deset minut a moje nervozita stoupala. Díval jsem se s okna se zaťatými pěstmi, pokoušíc se zabránit tomu, aby se mi ruce třásli.
Můj řidič si toho zřejmě všiml, a tak se mě odměřeným tónem zeptal, jestli jsem v pořádku.
"Nic mi není," odpověděl jsem rychle a snažil se, aby se mi netřásl hlas, ačkoliv se mi to tak docela nepovedlo. Věděl jsem, že pokud bych do té školy nešel dneska, musel bych tam zítra, a to by bylo snad ještě horší. Představa, že bych se v téhle nervozitě topil dalších dvacet čtyři hodin byla nesnesitelná.
Mezitím jsem si vtáhl mobil a znovu jsem začal projíždět různé příspěvky a potom se mi začaly v rohu displeje zobrazovat různé notifikace.
Tak jsem se podíval na moje příspěvky a v tu chvíli jsem málem pustil mobil...!
Měl jsem na té fotce přes půl milionu laiků... Jak?! Po chvíli zděšení mísícího se s radostí a překvapením, jsem začal projíždět komentáře. Několik jich bylo tipu že chodí na stejnou školu, anebo že znají někoho z té školy.
Ze začátku jsem byl v šoku a pak mě sevřel strach. Neměl jsem páru jestli mě tam někdo neukamenuje a nebo nezesměšní... Ti lidé byli v komentářích celkem milí, ale sociální sítě nemusí být realita, jak už se mi několikrát naneštěstí potvrdilo.
Nejspíš by mě napadli další příšerné scénáře toho, co se mi dnes může stát, ale v tu chvíli na mě zavolal řidič že jsme tady.
Rozhodilo mě to, ale rozhodl jsem se zhluboka nadechnout a zopakovat si, že všechno bude v pořádku, hlavně se musím přestat chovat jako naprostej blb.
Vystoupil jsem a zamával dětinsky za odjíždějícím vozem. Díval jsem se, jak mizí za zatáčkou a já si uvědomil, že jsem tu sám.
Málem jsem se znova psychicky zhroutil.
Šel jsem po příchodové cestě a proklínal svůj život a také přestal dávat pořádně pozor na cestu...a tak trochu jsem někomu vlítnul před kolo.
Slyšel jsem agresivní brždění, zřejmě kola od auta... a...pak...náraz... dopad... a tma....
Asi jsem byl chvíli mimo, ale po chvíli jsem uslyšel, jak na mě někdo mluví. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl nějaký muž, a vedle něj kluk zhruba v mém věku. Podíval jsem se mu do tváře... Znal jsem ji. V šoku jsem si ho prohlížel. Byl to ten kluk z instagramu. A vypadal ještě víc hot než na těch fotkách... Zrudl jsem. Takhle bych neměl uvažovat. Momentálně mě jako naprostýho pitomce srazilo auto, a teď se tu budu rozplývat nad nějakým klukem.
   "Hej, jsi v pořádku?" Zeptal se mě ten muž.
   "J-jo," vysoukal jsem ze sebe a rychle se zvedl. před očima se mi setmělo, a cítil jsem pulzující bolest v hlavě.
   "Vážně? Na chvilku jsi omdlel..."
   "Ne, vážně, nic mi není. Já... omlouvám se."
   Křečovitě jsem sevřel mou brašnu v rukou, a vydal se ke vchodu do školy. Doprdele, doprdele, doprdele. Proč top muselo začít zrovna takhle?
  Zavřel jsem se na záchodě a prohlédl jsem se. Ve tváři jsem měl šok a zřejmě budu mít bouli na hlavě, ale jinak jsem byl v pořádku, jenom pořád trochu vyděšenej. Opláchnul jsem si obličej a pokusil se uklidnit. Všechno. Bude. Fajn.
Zahleděl jsem se do zrcadla, a všiml jsem si kluka, kterej na mě zíral div mu oči nevylezly z důlků.
"Ehm... Ahoj? Proč... na mě tak koukáš?" Fajn, pomyslel jsem si. Právě mohu dostat zlatou medaili za nejhorší navázání konverzace.
"J-já...¨" kluk potřásl hlavou, a znova si mě prohlédl. Ty...  dal bys mi prosím autogram?"
Zeptal se a já se na něj začal koukat jako kdyby právě spadl z višně.
"Já?" Řekl jsem značně nervózně
"N-no... ano. Sleduju tě už dlouho. A umíš vážně dobře fotit. A kreslit..." Řekl ještě víc vynervovaně, odemkl si mobil a ukázal na moje fotky na mém profilu.
"jsi to ty,nebo ne?" Řekl a já se zmohl jen na to abych na sucho polkl a kývl. Ten kluk si z kapsy vytáhl značně pomačkaný papírek a znovu mě poprosil já jsem se na něj ješte jednou podíval, a nakonec jsem se podepsal, on se skoro uklonil a odešel.
Bylo mi na nic, tváře mi hořely a ruce se mi klepaly ještě víc než předtím. No to to vážně začíná. Ozvalo se zazvonění školního zvonku a mě se sevřel žaludek. Tak fajn, čas na to se odebrat do třídy. A pokusit se neumřít.

Nechám tu to co mi napsala vika k tomu protože mi to příjde vtipný.lol
Tak tady to máš, je to super, sice trošku klišé, ale serem na to, je to dobrý :)))))))))))))))))))) jestli bude s tím borcem z instagramu tak budou hot pár. A já jdu teď psát mého skvělého děvkařského fialovlasého pitomce, kterýmu potřebuju vymyslet jméno a taky přemýšlím proč si pořád pískám deště Kastameru, ale je to dokonalá písnička. Reálně bych jen potřebovala najít Kastamer na mapě, pokud tam teda je... Lol ale to tě asi nezajímá, takže tu to máš, snad tam nejsou chyby a připrav se, že tě brzo budu otravovat s mým příběhem :)