Naše kámoška Rusko (Countryhumans)

Jak to všechno začalo. (1.)

,,Rusko ? Můžeš mi říct, proč je tady zase z tebe každý otrávený ? Co jsi zase udělala špatně!" Ano, to je můj šéf. Toto slyším jednou za týden, každý týden. Možná ani nevíte proč, ale řeknu vám to takhle. Mám v práci dost států co mě nemají rádi. Pár jich ale tam hodných je, to asi všude, ale jinak spíše převažují ti co mě nemají rádi. To je jeden z faktů mého každého dne, dovolte mi tedy říci něco víc než jen jeden fakt.

Narodila jsem se v Moskvě, ale v 19 jsem se přestěhovala do Krakova. Od mala mě zajímaly kytičky, stromečky, a tak dále... nejvíce mě ale fascinovaly krásné, velké zahrady, a to je proč jsem vystudovala zahradní architekturu. Dovolím si říct že ve svém oboru jsem jedna z nejlepších, a myslím si, že bych taky měla mít ve své práci větší roli než teď mám. Cítím se jak nějaký rekrut v armádě, který se ale osvědčil jako lepší než praporčík. Ale to přeskakuji, jediný stát který mi nevadí, je Švýcarsko. Jinak mi vadí všechny státy v mém prostředí. Protože někteří jsou na mě zlí, a někteří mi až moc lezou do... no, však vy víte kam. O tomto tématu vám taky něco řeknu, jak jste asi uhodli, nemám moc ráda lichotky. Ne že by se mi nelíbily, ale nerada ukazuji svoje slabiny. Zpět k tématu, něco o mě... tedy, bydlím v skromnějším baráčku, s podprůměrně velkou zahradou před mým barákem. Ovšem moje zahrada je moc krásná, a dobře postavená. Taky o ni každý den pečuji, je to skoro má sestra. Do práce to mám téměř přes celé město, cestou si taky koupím sladkou snídani a například vodu, záleží na co mám chuť. Po tom co sním svou malou snídaničku, tak začnu přemýšlet, co se zrovna dnes stane v práci. Každý den je totiž pro mě něčím unikátní, něčím, jednoduše zajímavým. Pak se ale ocitnu v té budově, kde pracuji. Vyběhnu až do druhého patra, neboli tam kde mám svojí kancelář, a začnu si procházet svůj pracovní E-mail, po tom co si sesbírám pár návrhů, čtyři hodiny přemýšlím, a kreslím. Po čtyřech hodinách má většina zaměstnanců volnou hodinu, a potom si musí odpracovat ještě další dvě hodiny, což téměř všichni využívají na klidné obědvání. Pak mohou dělat libovolně přes čas což, sice přes čas dělá jen menšina (včetně mě), ale proč ne. Co bych přeci doma sama dělala ? Také nechci mít hodně práce na další den, i přes to chodím domů docela brzo, většinou kolem osmi, nebo devíti večer. Poté jak se vrátím domů tak si dám menší večeři, a jdu spát. Takže, to je asi můj normální den a nějaký popis o mě.

Po tom co jsem dopsala poslední slovo, jsem zkontrolovala čas na mém notebooku, a unaveně vzdychla. ,,Tak, čas jít spát." Zavřela jsem Google, vypla moje zařízení, a pomalu se zvedla. Přišla jsem k mé posteli, a příjemně si do ní lehla, a spokojeně se zakryla svou bílou dekou s vodorovnými fialovými pruhy. Do několika minut jsem spokojeně usnula.