Let's play! [Harry Styles] CZ

2.

Rychle jsem ráno provedla hygienu a učesala si dva culíky po stranách. Oblékla se do bílé sukýnky a růžového tílka. Na záda jsem si hodila malý růžový batůžek a rychle vyrazila.
,,Dobré ráno babi" žiju jen s babičkou.
,,Dobré Abigail, budeš snídat?"
,,Ne, nestíhám ale vezmu si do ruky jablko. Nezapomeň, máme dnes to představení, příjdi se podívat. Je to v jednu, ahoj"
,,Jasně drahoušku, pa"

Je to tu. Stojíme na školní zahradě před několika cizími lidmi. Jsou tu rodiče mých spolužáků, moje babička a několik dalších cizích lidí.
Poslechli jsme si s Car a ostatníma ředitelův nudný proslov a nastoupili jsme na pódium.

Celé představení jsem sledovala babiččin úsměv, je krásný, myslím že i štěstím plakala. Sešli jsme z pódia a šli si pro věci, já konkrétně pro svůj batůžek, někam jsem ho před vstupem na pódio švihla.
,,Car, pomůžeš mi hledat batoh?"
,,Ne, promiň Ab, musím jít"
,,Aha, kam?"
,,Jdu se projít s Maxem, líbilo se mu to představení"
,,Jo, tak zatím"
,,Čau Ab" mrkla na mě a utekla.
Tak jo Abigail, prostě najdi ten hloupý batoh, nemohl nikam utéct.

Po dlouhé půl hodině hledání jsem se posadila na zem a položila si hlavu do dlaní. Nikdo už tu není. Ztratila jsem batoh snad se všemi věcmi.
Ukápla mi slza a hned na to jsem začala potichu vzlykat.
,,Ahoj" kdosi mě pohladil po zádech a já ke člověku rychle vzhlédla. Byl to vysoký muž s krásnýma zelenýma očima, krátkými hnědými vlasy a oblečený v obleku.
,,Dobrý den" utřela jsem si slzy a spatřila v jeho ruce můj batoh. Rychle jsem vyskočila ze země.
,,Našel jste můj batůžek!" skočila jsem mu kolem krku jako urvaná ze řetězu.
Smál se.
,,Mno, pokud je tedy opravdu tvůj tak ano" odtrhla jsem se.
,,Ano ano, je můj" široce jsem se usmívala a on taky.
,,Jsem rád, jak se jmenuješ?"
,,Abigail"
,,Abi, hezké. Já jsem Harry Styles"
,,Oh, já jsem Davies, jakože Abigail Davies" zazmatkovala jsem.
,,Ano, pochopil jsem" zasmál se.
,,Tak děkuji, budu muset jít"
,,Doprovodím tě Abi"
,,Oh, tak...dobře" zčervenala jsem. Je tak krásný!

,,Kolik ti je, Abigail?" zeptal se po cestě Harry.
,,Sedmnáct ale už za několik měsíců osmnáct"
,,Opravdu? Kolikátého přesně?"
,,Jedenáctého listopadu"
,,Hezké datum"
,,Kolik je vám?"
,,Prosím tykej mi Abi a je mi dvacet osm"
,,Omlouvám se"
,,V pořadku malá" usmál se. Cože? Opravdu mi řekl malá? Ahh, zbožňuju ho a to ho znám sotva dvacet minut.
,,Kdy budeme u tvého domu?
,,Pokud spěcháš tak klidně běž, já to dojdu sama. Nevadí-"
,,Nespěchám, pouze bych to rád věděl" skočil mi do řeči.
,,Tak za pět minut"
,,Děkuji"
,,Proč jsi byl na tom představení?"
,,Znám se s ředitelem, slíbil jsem mu že se přijdu podívat"
,,Jsi odsud?"
,,Ne, z Londýna"
,,To byla docela dlouhá cesta ne?"
,,Ano" zasmál se.
,,Přijel jsi autem?" začala jsem sypat jednu otázku za druhou.
,,Jsi pěkně ukecaná ale chtěl bych se ptát i já a ano, jsem tu autem"
,,Promiň"
,,Nevadí, je to roztomilé" jsem si jistá, že jsem rudá až na zadku.
,,Co ráda děláš?"
,,Ehh" nebude divné když mu řeknu že si ve svých skoro osmnácti letech ráda hraju? A stavím lego?
,,Odpověz" napomenul mě pevným hlasem.
,,Ráda si...ráda stavím lego" svůj pohled jsem rychle stáhla ke svým botám a čekala na jeho reakci.
,,Vážně? Taky mám rád lego, mám doma několik jedinečných staveb. Ale nebaví mě ho stavět tak moc jako ho potom vystavovat různě po domu" nadšeně jsem k němu vzhlédla. S radostí bych mu to lego stavěla!
,,Jaké například? Nemám toho moc, jen nějaké obyčejné"
,,Myslím že by tě mohlo zaujmout moje piano z lega, které opravdu hraje"
,,To je úžasný! Nemáš to někde vyfocené?"
,,Chtěla bys to vidět?"
,,Ano prosím" začal z kapsy vytahovat svůj iphone a hledat v něm fotku.
,,Tady, podívej malá"
,,O můj bože, opravdu se na něj dá hrát?"
,,Ano, chtěla by sis zkusit zahrát?"
,,Joo, mohla bych?"
,,Samozřejmě, domluvíme se" schoval svůj mobil zpět do kapsy.
,,Tak dobře, děkuji"
,,Nemáš zač" vzhlédl dolů k mé malé výšce. Awww, je tak vysoký. Tak...tak hodný. S dokonalým úsměvem, zdá se mi že je snad celý dokonalý.

,,Už jsme tu" zastavila jsem u našeho skromného domku.
,,Dám ti své číslo, máš tu mobil?"
,,Ano, ano...v batůžku" začala jsem si ho sundávat ze zad. Harry mě jen tiše pozoroval a zasmál se když jsem se v malém batůžku přehrabovala. Sakra, kde je? Jé, dudlík, ten hledám už alespoň týden. Je to jediný který mám, malý, růžový a na něm malé srdíčko. Dudlík mi vypadne z batůžku a Harryho pohled směřuje právě k němu, lehce se usměje.Chvíli se odhodlávám ohnout se pro něj, má ho přímo u boty. Než to udělám, Harry to udělá za mě.
,,Hezké sweet, na co ho máš?" sakra, proč zrovna tuto otázku? Jak mu mám vysvětlit že ho doma dudlám při jakékoliv aktivitě protože se s ním líp soustředím?

,,To...není můj"
,,Proč ho tedy nosíš v batohu?"
,,Tady je ten mobil" vyhrknu a snažím se nasadit jinou konverzaci.
,,Oh, jo" je zaskočený. Vezme mi mobil z ruky a začne do něj naťukávat své číslo. Uložil se jako Harry🙈
,,Tady, dej mi i ty to své. Napíšu ti"
,,Jo" začala jsem diktovat číslo. Vím že do cizích mobilů by se koukat nemělo ale...uložil si mě jako Abi🍼
,,Díky, rád jsem tě poznal"
,,Já tebe taky"
,,Ahoj sweet" awww, rozteču se.
,,Ahoj Harry" usmál se a pomalu odešel. Ještě chvíli jsem pozorovala jak se vzdaluje a pak jsem vešla do domu.