Let's play! [Harry Styles] CZ

4.

,,Vítej" otevřel dveře do veliké haly toho obrovského baráku. Okamžitě se u nás objevila postarší paní. Malinká, opravdu jen o pár centimetrů vyšší než já. Měla šedivé vlasy, svázané v drdolu a kolem sebe zástěru.
,.Harry! Kde jsi- oh" spustila ale nedořekla to. Vypadala zaskočeně ale to jsme asi obě. Kdo to vůbec je? Harryho máma?
,,Dobrý den" slušně jsem pozdravila.
,,Ahoj, koho to k nám čerti nesou?" usmála se na mě a potom se zaměřila na Harryho. Oba jsme se u toho vyzouvali z bot.
,,Doris, to je Abigail" představil mě Harry. Takže Doris, že by své mamince říkal jménem?
,,Dáte si něco k jídlu? Obzvlášť ty Harry, dnes jsi vynechal oběd"
,,Rozhodně si dám později, Abigail se přišla podívat na mé lego"
,,Samozřejmě že" usmála se Doris na oba a odkráčela kam si jinam.
,,To byla má služebná, je skoro jako moje matka" vysvětlil Harry a já kývla. Popadl mě za ruku.
,,Pojďme se podívát na to lego" odvedl mě do druhého patra. Prováděl mě chodbami, na každé polici byla aspoň jedna lego stavba, všechny byli něčím zajímavé. Povídal mi o nich různé zajímavosti, poslouchala bych ho klidně další hodiny.
,,Harry?" otočila jsem se na něj když mě nechával si prohlížet velký lego dům.
,,Ano sweet?" smál se. Co je? Proč se směje? Zrudla jsem.
,,C-co se děje? Proč se směješ?" sklopila jsem pohled dolů. Přistoupil blíže ke mně a zvedl mi, za bradu, pohled k němu.
,,Nic se neděje, líbí se mí jak jsi zaujatá legem" jakoby mě jeho hlas uklidňoval, skoro se mi chce spát.
,,Co byla tvoje původní otázka?" pustil mojí bradu ale stále byl svým tělem pár centimetrů od toho mého a já musela zaklánět hlavu dozadu abych svým obličejem viděla do toho jeho dokonalého.
,,Jestli bychom se mohli jít podívat na to piano"
,,Není problém" odstoupil ode mě a šel do místnosti. Následovala jsem ho. V oné místnosti na velkém stole bylo postavénené piano, vypadalo jako opravdové ale v o něco menší verzi. Kolem byli ještě plánky a obaly od balíčků kostek. Jako by to nedávno dostavěl.
,,Zahraješ si? Hraje skoro jako opravdové" vyrušil mě z pozorování té nádhery.
,,Mohu?"
,,Samozřejmě" s úsměvem jsem cupitala k židli na kterou jsem se posadila a prsty položila na klávesy. Chtěla jsem zahrát písničku All of me, hraju jí ráda. Parkrát jsem jsem pohledem zabloudila k Harrymu, pozoroval mě, což mě dělalo nervózní. Vypadal fascinovaně i přesto že zvuk tohoto piana nezněl zdaleka tak dobře jako na opravdovém, proto pravděpodobně ani mé hraní nevypadalo tak dobře. Dohrála jsem.
,,Hraješ krásně, zřejmě by jsi mi někdy mohla zahrát i na normální piano, hm?" Harry vlastní piano? Chci ho vidět!
,,To...to bych ráda" usmála jsem se, jsem si jistá že jsem rudá až na zadku. Pomalu jsem se zvedala ze židle abych do ničeho nevrazila a tato krásná stavba se nepoškodila. To by byl průser. Pomalu jsem šla k Harrymu. Obešel mě, tak aby stál za mnou a já se dívala z okna o které byl opřený když mě pozoroval při hraní. Konečky jeho prstů mi přejel po celé délce mé paže. Naběhla mi husí kůže.
,,Abigail" oslovil mě pevným hlasem.
,,Proč ve svém batohu nosíš dudlík?" optal se mě v naprostém klidu. Já tak v klidu nejsem. Nevím co na to odpovědět. Nechci se před Harrym ztrapnit.
,,Maličká, odpověz"
,,Harry, já...to, to nevím"
,,Tvrdila jsi mi přeci že není tvůj, už je tomu jinak?"
,,Je můj"
,,Samozřejmě že je" popadl mě za ramena o otočil si mě čelem k sobě.
,,Používáš ho?"
,,Ano" studem jsem pozorovala své ponožky.
,,Při čem?"
,,Když...si hraju" špitla jsem. Ať už to skončí.
,,Hraješ? Ráda si hraješ?"
,,J-jo" podívala jsem se mu do obličeje když mi vyteklo pár neposlušných slz.  Proč zas bulíš Abigail??? Harry se ušklíbnul. Myslím že si myslí že jsem ufňukané děcko co v sedmnácti dudlá dudlíky. Palcem mi slzy utřel.
,,Proč pláčeš sweet?"
,,Nejsem malé děcko Harry, nevím proč to tak mám" vzlykla jsem.
,,Pláčeš kvůli mým otázkám na tvůj dudlík?"
,,Jo" uhla jsem pohledem od Harryho.
,,Notak babe, je to roztomilé. Není s tebou nic špatně. Nebreč"
,,Opravdu...ti to přijde roztomilé?"
,,Rozhodně" sedal si s jeho dokonalým úsměvem na židli která byla pár centimentrů od něj a stahoval si mě na klín.
,,Jsi celá roztomilá" pohladil mě rukou po stehně.
,,Děkuji" usmála jsem se na něj sladce.
,,Harry, neříkal jsi že jsi z Londýna? Jakto že tady máš dům?"
,,Tento mám po rodičích, jezdím sem málokdy. Druhý mám v Londýně, tam je to můj opravdový domov" cože? Takže odjede?
,,Kdy odjedeš?" vyhrkla jsem. To už se nikdy neuvidíme? Londýn odsud není zrovna blízko.
,,Uh..." znervózněl? Poškrábal se na zátylku.
,,Nejspíš za dva týdny, možná méně" začal znovu mluvit. Kývala jsem hlavou a pozorovala svoje ruce které jsem měla propletené a položené ve klíně.
,,A uvidíme se potom ještě někdy Harry?"
,,Chtěla bys?" byl překvapený, dělal jako by mu to nebylo jasné.
,,Moc"
,,Cokoliv si přeješ moje malá" políbil mě lehoulince na čelo. Ačkoliv by si kdokoliv možná řekl ,že tohle všechno, je příliš na to že se vidíme po druhé, je mi to jedno, cítím se s Harrym hezky.
,,Všiml jsem si u auta že sis sebou vzala svůj batůžek, kde je?" zastavilo se mi srdce. Kde je sakra můj batůžek? Doufám že jsem ho nechala v autě, nebo někde tady v domě.
,,Asi jsem ho nechala v autě"
,,Dojdeme pro něj" slezla jsem z něj, vzala Harryho opatrně za ruku, co kdybych se tady náhodou ztratila? Usmál se. Vedl mě až k autu, odemčel ho a od spolujezdce vyndal můj batůžek.
,,Máš v něm ten dudlík Abi?" ptal se s klidným výrazem při vstupu do domu.
,,Jo" tohle nejde dobrým směrem.
,,Dej si ho do pusy" okay Harry, tohle je ten největší dvojsmysl. Pro sebe jsem se uchechtla.
,,Vážně Abigail? Na co to tvoje hlava sakra myslí" pokroutil hlavou ale smál se.
,,Prozatím si dej ten dudlík" zabila jsem ho pohledem a on se jen díval dopředu a vítězně se usmíval. Ale teď vážně k tomu co po mě chce, přece nebudu před  Doris chodit s dudlíkem?
,,Abigail slyšíš?" zastavil se uprostřed schodiště.
,,Hm?" tázavě jsem broukla.
,,Hm? Už je to pár metrů od místa kdy jsem po tobě chtěl aby sis do té tvé zatracené pusinky vrazila ten dudlík a já ho tam stále nevidím" promluvil důležitě. Pár metrů od nás byla Doris a něco poklízela na stole. Vypadala že jí Harryho skoro rozčílení vůbec nezajímá. Tak jo.
,,Promiň" omluvila jsem se a začala v batohu lovit ten podělanej dudel.
,,Věřím že kdyby tvá hlava nedělala z mých obyčejných vět dvojsmysly a tím tě nenutila přemýšlet nad mým penisem, už by byl dudlík v puse a ušetřila by ses tohodle" naklonil se ke mě za chůze a šeptal mi do ucha. Stop Harry, teď mě zlobíš! Takovýhle slova nezvládnu. Nalezený dudlík jsem si strčila do pusy a sladce jsem se na něj podívala, v sekundě mu pohrával úsměv na tváři. Vypadal spokojeně.
,,Jsi hodná holčička" pohladil mě po hlavě a otevíral dveře do jedné z místností kde jsme ještě nebyli.