V dáli vidím dým stoupající od zapáleného ohně. Kolem něj tančí v nesmyslných kruzích lidé. Jsou plní radosti a veselí. Vydám se blíže zjistit, oč vlastně jde. S každým krůčkem všímám si víc. Vždyť ti lidé na sobě nemají nic. Skáčou a radují se. Vypadají klidně. Vydám se tedy ještě blíže. Smějí se a vykládají. Mluví o pokladech v nedaleké vsi. Báje a mýty to jsou, volá jeden z nich.
Výjdu z temnoty do světa ohně. Konečně si všimnou mě. Netrvá to dlouho a vezmou mě tančit s nimi. Přijdu si taky velmi klidný. Dají mi napít svého nápoje. Je z nějakého ovoce. Sladké, dobré, plné chuti. Už nevím proč šel jsem tudy. Nechci už ale nikdy pryč. Jen tancujme dál dokud zbyde nám sil.
Mládenci vedle mě začnou se domlouvat. Jeden druhého povzbuzovat. Prý, kdo zvládne přeskočit oheň provdá se za něj nejkrásnější děvče. Sic je to báchorka já nechám se přesvědčit. Chystám se skočit. Kolem mne místo. Rozbíhám se. Odrazím se od prašné země. Těsně před odrazem zahlédnu dívku. Krásnou jak jarní kvítko.
Na chvíli se zastaví svět. Otočím svůj pohled zpět. Přede mnou objevil se plamen ohně. Neskočil se dost vysoko, pomyslel jsem si. Už citím jen, jak pádam do hlubin. Padá se mnou i naděje na lepší zítřky.
Však já měl namířeno za rodinou svojí. Kéž bych si uvědomil, co dělám za hloupost. Teď už je ale pozdě na lítost. Vidím jen temnotu nic víc. Asi jsem si to zasloužil, když jsem se nechal svízt. Měl jsem jít dál. Už nemůžu nic.
