Eldiara: Skrytá tajemství

3. Kapitola - Stará vlčice

Jak se brzy ukázalo, informace které Izafirovi Kalseil podala skutečně nebyly dostačující, přesně jak se domníval. O tom ho přesvědčila už první interakce, do které se po odchodu z hostince dal. Protože neměl představu o tom, kde začít, prostě si vytipoval prvního vlka, který nevypadal že nemá nějakou práci a k tomu přiklusal. 

jeho první pokus nebyl moc úspěšný. Ani ten druhý, ani třetí. Vlci zde se zdáli poněkud nedůvěřiví. První, kdo byl ochotný s ním mluvit byla stará béžová vlčice, za kterou přišel když už se pomalu začalo blížit k poledni.

"Ehm. Zdravím." Začal Izafir váhavě, nejistý jak normálně takovéto konverzace probíhají. Ze staré vlčice nečekané oslovení dostalo viditelné překvapené škubnutí. Na zlomek sekundy zamrznula, než se na něj otočila, změřila si ho pohledem, který nevypadal, že je tak úplně na něm a pak se usmála.

"Ale, ahoj mladíku. Co potřebuješ?" Začala konverzačním tónem.

Izafir si chvilku dovolit zamyslet se nad svou odpovědí v pokusu nezkazit tohle hned ze začátku. "Někoho hledám. Nevím přesně kdy dorazila, může už to být nějaká doba ale, um, kdyby se tu náhodou někdy objevila vlčice a, uh, vypadala, jako že neměla žádnou, um, minulost." Cítil, jak se mu s posledním slovem něco uvnitř nepříjemně pohnulo.

"Hmm. Takových tu bylo. Jsme na hranici s ledovou zemí, vesničkami jako je tahle prochází všichni ti podivíni z Garmoru a podobných míst když se pokouší utéct nebo proč vlastně odchází, jako bychom tu na takové typy měli místo." Výraz vlčice se pomalu stáhl do zamračení a začala nespokojeně vrtět hlavou. "Kdo má vědět co nám udělají. Jak tady má slušná vlčice v klidu spát? ... Ale já už zase mluvím nesmysly, ne? Omlouvám se, mladíku, jen neposlouchej, to je jedno. Každopádně co chci říct, vlků jaké jsi zrovna popsal tu už prošlo..."

"A nemůžeš mi dát, um, seznam nebo něco?"

"No to já bych i ráda, proč ne ale to nemůžu, to bys musel na magistrát, ale tam ti to taky nedají. Nakonec je to prý tajné. Nebo něco takového. No, ale možná kdybys mi řekl něco víc, mohla bych s něčím přijít." Navrhla vlčice

Izafir se zamyslel. Co má říct? Doslova nic nevěděl. Nechystal to ale vzdát tak snadno a proto se, ač nerad, uchýlil k taktice, kterou nepoužil už od doby, kdy byl vlče. Prostě si zkusí cestu k informacím prolhat.

Aby se trochu připravil, zkusil nejdřív přešlápnout z tlapky na tlapku a podívat se do země způsobem, o jakém mohl jen doufat že se zdál být nervózním. "Já... Já nevím. Ona říkala, že utečeme spolu a, ale pak jsme se rozdělili. Ve vánici. A já jsem ztratil směr a skončil jsem někde úplně jinde a málem jsem umřel a nejspíš se sem dostala dřív možná i o týdny a teď nevím co dělat protože není k nalezení ale bez ní přece nemůžu odejít-" Na konci už jenom skládal slova téměř náhodně za sebe bez jakýchkoliv pauz a doufal, že říká něco smysluplného. Když se utnul, pár sekund prostě jen zhluboka dýchal. Tohle bylo zdaleka to nejdelší co za poslední dobu řekl. To, že se za celou dobu ani jednou nenadechl nepomáhalo. 

Po očku nenápadně sledoval starou vlčici před sebou a ujistil se, že měl nějaký ubohý výraz, když na ni pohlédl přímo. Její výraz byl plný soucitu a její oči se stále nedívaly přímo a něj, spíš jako by se nezaostřeně dívala do prostoru někde zhruba v jeho směru. Izafir si v tu chvíli radši nechtěl představovat, co z jeho malého monologu usoudila, nakonec se ale zdálo, že byl úspěšný, protože její další slova byla poměrně nadějná: "Hmm. No, pokud je to tak, hádám že můžeme dojít na radnici a poptat se jestli nemají nějaké záznamy. Já se za tebe přimluvím." Navrhla.

"To bych ocenil." Zamumlal Izafir a znovu trochu uhnul pohledem, jako by stále byl nejistý, což i byl ale pravděpodobně z o hodně jiného důvodu, než si béžová vlčice myslela. Měl štěstí, že mu nabídla pomoc tak rychle. Neměl příliš naděje v to, že v záznamech jedné radnice přijde k něčemu užitečnému, ale bylo to pořád mnohem lepší, nežalternativa. Nebylo to tak, že tu bylo něco, co by mohl dělat a kdo ví, s kolika vlky by musel promluvit, než by přišel k něčemu použitelnému? Byl tady také jen omezený počet vlků, které mohl vyslechnout, než by se ve vesnici rozneslo, že se nějaký podezřelý vlk po někom shání. A pak už by to bylo k ničemu a neměl by jinou šanci, než pokračovat v cestě.