Soňa a ztracené smaragdy[PŘEPISUJE SE]

Nečekaný zvrat

Soňu probudil zpěv ptáčků, sluníčko už bylo dávno na obloze, byl tu nový úžasný den. Soňa vyskočila z postele, nasadila si na hlavu svůj nový kovbojsky klobouk, který včera dostala od svého táty a běžela do kuchyně. "Kampak se chystáš sluníčko?" Zeptal se její táta, který seděl v křesle s novinami. "Chystám se ven!" Soňa se zastavila a podívala se na něj. "První se nasnídáš a až pak půjdeš." Promluvila její máma, která zrovna chystala snídani. "Ale.." Soňa nestihla dokončit větu, protože ji do toho skočila její máma. "Neboj, Vito na tebe ještě chvíli počká." Usmála se a položila na stůl chleba s jahodovou marmeládou. "Tak dobře." Soňa rychle přiběhla ke stolu a začala jist. "Dej si k tomu i mléko."Její maminka nalila do sklenice mléko a podala sklínku Soňe. "Děkuji." Soňa poděkovala, rychle dojedla, dopila a postavila se. "Tak já běžím!" Zavolala a chystala se vyběhnout ven, ale máma ji chytla za zápěstí. "Hlavně buď doma brzy,tady máš svačinu, dala jsem ti tam jídlo i pro Vita, mám tě moc ráda."Maminka dala Soňe látkový pytlíček ve kterém byla dvě jablka, dvě ovocné buchty, dvě láhve s pitím a na rozloučenou ji dala pusu.
" Taky tě mám moc ráda, papa!" Soňa zamávala mamce a vyběhla ven. Venku bylo nádherné počasí, bylo teplo, svítilo sluníčko a na nebi nebyl ani mráček. Soňa si to mířila přímo k Vitovi domů. Z dálky viděla jak se snaží vyčarovat míč,ale místo míče vyčaroval něco co připomínalo velké vejce a vypadalo to tvrdě. Vito měl totiž také schopnost, uměl čarovat, ale stejně tak jako Soňa musel trénovat. "Ahoj Vito, copak to děláš?" Divila se Soňa. "Trénuju."Řekl ježeček nešťastně a povzdychl si. "Jde ti to skvěle!" Soňa se ho snažila povzbudit. "Nejde, podívej se na to. To měl být míč." Vito ukázal na věc připomínající pštrosí vejce. "Když budeš každý den trénovat tak se ti to jednou povede."Soňa se ho stále snažila povzbudit."Máš pravdu." Vito vyskočil na nožky. "Máš krásný nový klobouk."Vito se zadíval na jeji světle hnědý klobouk."Děkuji, ten mi dal táta!" Řekla Soňa pyšně a dala ruce v bok. "Kam dneska půjdeme? Chtěla bych se jít někde projít!" Zeptala se Soňa. "Můžeme jít na hřiště." Navrhl Vito, Soňa souhlasila, a tak oba dva ježci běželi na hřiště, bylo to poměrně daleko od jejich domů. Běželi malým lesíkem, smáli se a cestou dělali blbosti. "Podívej Soňo jak jsem silný!" Zavolal na ni Vito, vyskočil na větev, chytil se jí a začal se na ni houpat. "Páni!" Vydechla Soňa s úžasem. Vito se chvíli houpal když v tom se větev zlomila a on dopadl na zadek. "Vito!" Vyjekla Soňa a přiběhla k němu. Vito vypadal překvapeně, nejspíš nečekal, že se to stane. Soňa si k němu klekla a chytla ho za ruku. "Jsi v pořádku hlupáčku?" Soňa si ho začala prohlížet. "Ano jsem..Nic mi není." Vito chytl Soňu za ruce a postavil se. Soňa si oddychla. Společně, ruku v ruce došli na hřiště které bylo umístěno na přenádherné louce na kopci. "Vito? Pohoupeš mě prosím na houpačce?" Soňa udělala na svého kamaráda psí oči,kterým nemohl odolat. "Jasně, že ano." Vitovo srdce se málem rozteklo při pohledu na jeho roztomilou společnici. Soňa vyskočila na houpačku a zaklonila hlavičku, aby se podívala na Vita,ale při tom ji spadl klobouk z hlavy. Vito se pro něj sehl a položil ji ho na hlavu. "Děkuji."Soňa poděkovala a jednou rukou si klobouk přidržela, druhou rukou se držela provazu od houpačky."Nemáš zač." Vito začal Soňu pomalu houpat. Soňa zavřela oči a užívala si tenhle úžasný okamžik, přála si, aby takhle mohli s Vitem zůstat navždy. Měla ho moc, moc ráda a doufala, že když předtím říkal, že si ji vezme, že to myslel vážně. "Chceš rozhoupat výš?" Vitova otázka přerušila Soňin tok myšlenek. "Ano prosím!" Zasmála se Soňa. Vito ji tedy začal houpat víc, Soňa byla opravdu vysoko, hrozně moc si přála létat, musel to být opravdu krásný pocit volnosti. "Mám tě potom taky pohoupat?" Zavolala dolů na Vita. "Ne, to je dobrý!" Odpověděl a ustoupil kousek od houpačky, zdálo se mu, že je Soňa už moc vysoko. Soňa nechala houpačku dohoupat a když už to bylo bezpečné tak z ní seskočila dolů. "Půjdeme pozorovat mraky?" Navrhl Vito. "Joo!" Soňa se rozběhla z kopce dolů. "Počkej na mě!" Zavolal na ni ježeček a honem pospíchal za ní. Přátelé doběhli dolů kde si vedle sebe lehli na záda a upřeně pozorovali jasně modoru oblohu. "Tamten mrak vypadá jako kočka!" Soňa ukázala na malý načechraný mráček. "A tamten zase jako sušenka!" Vito ukázal na velký kulatý mrak. "Malém bych na to zapomněla!" Soňa se plácla do čela a vyndala z látkového pytlíku svačinu a pití. "To je pro nás." Oznámila Soňa. Vito si vzal buchtu a kousl si do ní. "Mmm, je výborná!" Zamumlal s plnou pusou. "Řeknu mamince, že ti chutnala." Soňa se také natáhla pro buchtu a začala jist. Soňa se koukal na nebe a u toho papala buchtu. "Mám naši vesnici moc ráda, jednou tady budu taky bydlet." Prohodila Soňa. "To dá přeci rozum,kde jinde by jsi žila když ne tady?" Zeptal se Vito zmateně.
"V nějaké jiné vesnici. Přeci musí existovat i jiné vesnice."Soňa se podívala na svého kamaráda. Vito se hluboce zamyslel."Je to možné, ale já žádné jiné vesnice neznám."Vito pokrčil rameny."Copak jsme jediní na téhle planetě?" Ptala se Soňa dal. "To určitě ne." Ujistil ji Vito. "Také bych chtěl znát odpovědi na tyhle otázky." Řekl toužebným hlasem. "Myslíš, že se to někdy dozvíme?" Zvědavá Soňa pokračovala v pokládání otázek. "Určitě ano." Vito položil kamarádce ruku na rameno. "Vito?" Zeptala se Soňa a podívala se na něj. "Ano?" Usmál se bílý ježeček. "Pojďme si dát závod o to kdo jako první vyšplhá na tamtu velkou vrbu!" Soňa ukázala ukazováčkem na strom u vody. "Dobře!" Křikl Vito a rozběhl se. Hnědá ježčice Soňa utíkala za ním. Vito vyskočil na větev, přitáhl se a začal šplhat výš. Soňa mu byla v patách, taktéž vyskočila na strom a šplhala na vrchol. "Ať nespadneš!" Zavolal Vito dolů, stále šplhal výš a výš. "Nejsem nemehlo, nespadnu!" Soňa měla lehce uražený hlas, také stoupala stále výš a výš. Soňa vylezla do koruny stromů a posadila se na tu nejvyšší větev hned vedle Vita který tam byl jako první a sledoval nebe, ani jeden z nich si neuvědomil, že je tak pozdě. Došlo jim to až když společně koukali na západ slunce. Soně den strávený s Vitem ubíhal vždycky rychle, nejspíš to bylo tím, že byl ta správná osoba se kterou se cítila úžasně. "Ten západ slunce je nádherný." Vydechla Soňa s úžasem. "Ano, je." Přikývl Vito a položil si hlavičku na Soňino rameno. Oba se cítili úžasně. "Za chvíli by jsme měli jít domů, maminka se bude zlobit pokud přijdu večer. Říkala mi, že mám být doma brzy."Soňa pohlédla na Vita, byla celá rudá v obličeji.
"Dobře, doprovodím tě."Nabídl ji Vito a mile se usmál."Vylez mi na záda, doběhneme tam." Vito si dřepl,aby byl dostatečně nízký pro Soňu. Soňa mu opatrně vlezla na záda a pevně se ho chytla. "Děkuji Vito."Poděkovala stydlivě Soňa."Za málo." Vito začal rychle a obratně seskakovat ze stromů dolů, Soňa zabořila svůj čumáček do jeho bodlinek, pevně se ho držela, aby nespadla. Vito rychle běžel směrem do vesnice přes les. Byla už opravdu velká tma když tudma šli a Soňa dostala strach. "Bojím se." Špitla. "Nemusíš se bát, jsem tu s tebou, ochráním tě." Vito zněl přesvědčivě tudíž brzy Soňu strach opustil. Vito doběhl celý udýchaný do vesnice a prudce se zastavil.
"Vito? Proč stojíme?" Zeptala se zmateně Soňa, ale Vito ji neodpověděl, jen ji pustil na zem. Soňa dopadla zmateně tvrdě na zadek. Proč zastavili tady? Jejich domy jsou ještě daleko. Chtěla se ho zeptat proč jí Vito takhle ošklivě pohodil na zem, ale když zdvihla svoji hlavičku a podívala se na vesnici tak všemu porozuměla.
Její vesnice byla pod útokem!