Ze života tanečníka

1.

"Tak jo, všichni vystupovat z auta!"

 Řve na nás můj táta. Dojeli jsme totiž k budově, které bychom měli momentálně říkat naše nové taneční studio. Měli jsme tady být už před čtvrt hodinou, ale jelikož domek nemá úplně nejlepší image, nemohli jsme ho najít. A tak tu jen tak nervózně sedíme v autě, s očekáváním pro něco, co pomalu nevíme co je. Možná lepší taneční budoucnost, kariéra, možná pouze zkoušíme něco zachránit, co už ani zachránit nejde.

Nakonec jsme tedy vystoupili, zamířili ke vchodu a zazvonili na zvonek. Při čekání na otevření dveří jsem si všimla, že vedle dveří, které představovaly vchod do budovy, byla spousta oken. Skrze ně jsem viděla taneční pár, který trénoval. Nic neobvyklého, vídávali jsme spoustu trénujících párů ve starém klubu. Jediný rozdíl byl, že tento pár byl velice dobrý. Trénoval na úplně jiné úrovni, než na kterou jsme byli zvyklí my v našem bývalém klubu. Z myšlenek mě vytrhlo až vrzání dveří. Z nich vykoukla malá žena, která měla dlouhé černé vlasy vyčesané do vrchního culíku. Měla vystouplé klíční kosti a byla hubená. Usmála se na nás, a následně promluvila:

„Dobrý den pane Honku, velice mě těší" a podala si s mým otcem ruku. Měla velice příjemný, hravý hlas, který jsem si hned oblíbila.

„Dobrý den, omlouváme se za zpoždění, nemohli jsme to tady najít. To víte, lidi odjinud než z Brna. Každopádně jsem vám chtěl osobně poděkovat, že k vám Kačenka s Honzíkem mohou přestoupit. Opravdu to pro nás hodně znamená." Odpověděl můj taťka. Nejdřív jsem si myslela, že to ani říkat nemusel, ale měl pravdu. Najít klub, který není úplně znepřátelený s naším starým klubem, je na dobré úrovni, není daleko od domova a to nejpodstatnější, který by nás vzal, bylo velice těžké. A nějakým zázračným způsobem jsme ho zvládli najít.

„Ale, vůbec nemusíte děkovat. Naopak my bychom měli. Ve vašem věku totiž moc párů netrénujeme, no, vlastně jste jediní, takže dobře pro nás. Teď už pojďte dovnitř, vyzujte se, a děcka támhle se běžte převléknout." ukázala na šatnu, která byla hnedka vedle vchodu. Pak ještě promluvila na tátu:

„Pane Honku, alespoň trochu bych vám to tu chtěla ukázat, ať víte, kde vlastně děti budou trénovat." a spolu s mým otcem odkráčeli chodbou pryč. Už jsme byli oblečení a čekali až si pro nás naše nová trenérka přijde. Jelikož panovalo ticho, rozhodla jsem se promluvit.

„Tak co Honzo, jak se ti tady zatím líbí? A co ta nová trenérka?" hned na to se na mě Honza podíval a odpověděl „Já nevím. Zatím to tu je zvláštní, ale neviděl jsem moc, takže vážně nemám tucha. A taky mi něco říká, že toto celý bude divný."

„Já vím, ale věřím, že je to jen nezvyk. Podle mě to bude super, jen na to teďka nejsme zvyklí."

„Asi máš pravdu no, ale i tak, prostě ve Starletu to bylo jiný."

„Hm, jo no, ale tak co už. Já jsem byla proti tomu, abychom odešli"

Najednou se docela zamyslel a pak mi odpověděl: 

„Ale pamatuj si, co nám udělali. Úplně nás odhodili, a vykašlali se na nás."

Já proti tomu jsem od samého začátku, takže jediný na co jsem se zmohla bylo „Hm". Měla jsem to ve starém klubu fakt ráda, však jsem tam byla přes 5 let. Ale já jsem se rozhodnout jestli odejít nebo ne nemohla. Nějak to prostě celý řešil taťka. Zase. Po chvilce jsme zaslechli hlasy. Byla to naše trenérka s mým taťkou. Došli až k nám, rozloučili se, a taťka mi ještě rychle řekl „Počkám na tebe venku, až bude lekce u konce přijď. Užij si to" usmál se a odešel. Zatím my jsme následovali trenérku chodbou. Pak jsme zahlédli malý sál, na kterém ze začátku trénoval talentovaný pár. Momentálně se ale přesunul jinam, a my jsme tu byli sami. A lekce mohla začít.