Srdce ze skla

6. Královny nepláčou

Pansy tiše přemýšlela o životě, protože odposlouchávání Milicent a Daphné ji přestalo bavit. Ty dvě se nebavily o ničem důležitém, jako by najednou neměly nic tajného a musely mluvit o esejích a profesorech. Stěžování si na Cameronovou sice bylo uspokojující, ale Pansy schovaná za závěsy postele se chtěla dozvědět něco víc.

„Proč vůbec ty závěsy nikdy neroztahuje? Jak máme vědět, jestli tam je," konečně se začalo dít něco zajímavého. Rozhovor o mně, pomyslela si Pansy a zaposlouchala se do Daphniných slov. „Proč tu jsou letos všichni tak divní?"

„A proč ty mě nutíš nic nevyzradit? Nejsi pak taky divná?" mluvila Milicent tiše.

„Ne, já ne. Prostě nechci, aby to věděla, to je všechno. A teď vylez, Pansyno, a přestaň nás odposlouchávat," rozhrnula závěsy Daphné a odhalila tak napjatou Pansy, jak ani nedutá a poslouchá.

„Já neposlouchala," ohradila se hned. „Četla jsem si," vyhrkla.

„Vážně? A můžeš mi ukázat, co jsi četla?" poohlédla se Daphné po čemkoliv, co by Pansy mohla číst.

„Tenhle..." prohrábla rukou postel Pansy, až nahmatala obal od bonbonů, který měla za úkol zkoumat a napsat o něm esej ve vztahu s mudly. „Tohle, chci vědět, kolik v tom je éček, ať už to je, co chce."

„A co ses dočetla?" zeptala se jí sladce Daphné. „Je to něco užitečného nebo si prostě jen nechceš přiznat, že nedokážeš vydržet bez drbů?"

Po tomhle obvinění Pansy vyskočila na nohy a začala se konečně bránit. „Možná bych bez nich i vydržela, kdybyste se všichni nechovali jako největší idioti pod sluncem. Už měsíc se se mnou nebavíte, ve všem jste mě nechali, mohla jsem se tak akorát starat sama o sebe. A to si říkáte přátelé! Takže ti to konečně řeknu, Greengrassová, mám vás plný zuby."

„No promiň?" vyjela na ni Daphné. „Já se tu doprdele snažím ti nějak pomoct a trochu krotit Astorii, zatímco ty jsi očividně vyhrála cenu oběti roku! Nedělej ze sebe větší chudinku, než jsi, my všichni jsme si prošli válkou! Všichni jsme poznamenaní, nejen chudák Pansy," imitovala její hlas.

„A co se asi tak stalo tobě? Kolik lidí ti umřelo?" nepřemýšlela a zcela iracionálně začala křičet.

„Samozřejmě! Všechno je jen o smrti! Nic jiného taky neuznáváš jako trauma! A to, že se mi zbláznila sestra, je ti úplně jedno, protože ty jsi přišla o svýho oblíbenýho profesůrka!"

Milicent zalapala po dechu, neboť pochopila, že tohle Daphné přepískla. Pansy měla Lupina ráda, skutečně ráda, dokonce si s ním později i dopisovala, a teď byl pryč. Dívka věděla, že Pansy tak trochu nahrazoval otce, který byl podle Milicent tak trochu kokot, čemuž se Pansy jako menší neuvěřitelně smála. Daphné se s nimi smála také. A teď proti sobě ty dvě div nevytáhly hůlky.

Nikdo nic neříkal, Pansy beze slova zatáhla závěsy své postele a odešla z pokoje. Daphné bez hnutí stála a zírala na místo, kde ještě před okamžikem byla Pansy. „Asi jsem to trochu přehnala, co?" vzhlédla k Milicent, která se na Daphné podívala pohledem, jež by možná mohl i zabíjet. „Asi určitě jo, máš pravdu," souhlasila s ní Daphné.

„Holky?" vtrhl do místnosti Goyle a ani se neobtěžoval s klepáním. „Pansy brečí."

A tato jediná dvě slova dokázala to, co za měsíc nic jiného. Dokázala umlčet Daphné i Milicent na tak dlouho, aby si uvědomily, že Pansy je člověk. Člověk, kterému ony ublížily nejvíce.

***

Ron uvnitř nebelvírských barev cítil, že něco není v pořádku. Nebylo to Hermioniným uculováním ani podivně podezřelým boucháním od skupiny šesťáků, z čehož se jistojistě nemohlo vyklubat nic dobrého, tenhle pocit byl o něčem docela jiném. „Harry, nemáš náhodou někde tady učebnici obrany?"