VŠECHNY BARVY SVĚTA

6

Seděli jsme na jeho posteli a povídali si, už si ani nevzpomínám o čem. Tu mi pohled sklouzl k jeho nočnímu stolku. Válelo se tam několik lahviček od léků. Bill si všiml kam se koukám a otočil se. 

,,Na co je máš?" Zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem, abych řekl něco kvůli čemu by se třeba cítil špatně. 

,,Tyhle jsou na úzkost a deprese, tyhle na chuť k jídlu, tyhle kvůli mé nízké koncentrace serotoninu a pak musím mít ještě čaj na spaní."

Mlčel jsem a on taky. 

Měl jsem chuť křičet, že to není fér. Někdo kdysi řekl, že někdo musí trpět, aby ostatní byli šťastní. Ale tahle úžasná a okouzlující osoba trpí až moc. 

,,...Je to hodně vidět?" Prolomil ticho.

,,A co?" Nechápal jsem. Bill se zadíval na své boty.

,,To že je se mnou něco špatně. Že to nedávám. Je to hodně vidět?"

,,S tebou není nic špatně..."

,,Ale jo je, mám zkurvený OCD, mám blbou anorexii. A posraný PTSD. Jsem o rok pozadu, protože jsem byl v psychárně. Kde mi sice pomohli, ale na krátkou dobu. Zdrhl jsem z domu, kvůli čemu si pak dělali starosti, hledala mě policie. Choval jsem se jak totální magor, protože jsem magor byl. A pravděpodobně pořád jsem. 

Rvou do mě pořád nějaký prášky, což vím, že mi mají pomoct, ale já to i tak prostě nedávám. 

Ve škole mi všichni...skoro všichni nadávají a podobně. Protože jsem mentálně narušenej, za to že se chovám prostě jinak, za to že jsem slabej a bi. Což neříkaj, protože by byli homofóbové, ale protože jsem to prostě já. Občas si do mě prostě kopnou, což... Já se umím bránit, ale můj mozek mi pořád říká, že si to zasloužím." Bill začal vzlykat.

,,Nějakou dobu jsem byl na hadičkách, protože jsem nedokázal jíst vůbec A bojím se, abych na nich nemusel být zase.

Ty pocity, to jak jsem se cítil, když jsem utekl a chvíli i v psychárně... Mám pocit, že se to vrací. 

A já to nechci znova zažít, nechci se znova takhle cítit. 

Nechci znova do psychárny. Tím mě odřízli od všeho, co mám rád a co mě částečně drží nad vodou. Od mé rodiny, od Aarona, od Mishi. Od Chrise s Abelardem. Od Noshiniho. Od domova. 

Já to znova nechci. Nechci pořád přežívat jen ze dne na den. 

Nevím co mám dělat." Brečel a já nějak nevěděl co mu na to mám říct. Ale tušil jsem, co potřebuje. A tak jsem si ho přitáhl do náruče a objímal. Opřel se mi o rameno a vzlykal. 

Šeptal jsem mu konejšivá slova a hladil ho po zádech. 

Upřímně mně samotnému to místy nedává smysl.

 A slibuji, že příště dám něco veselejšího.

Denis