Píseň mrtvých ptáků

Havran

Stál jeden starý domek,
kde života pozbyl jen zlomek,
staré dřevo času podléhá,
ke spánku stařec již ulehá.

Šedé vlasy, modré oči, velký vzdech,
zvuk dřeva praská ve starých kamnech,
je slyšet pouze šepot hlasu,
síla rukou upadla již v zub času.

Muž tyčí se ve světnici,
strach se v dusnu zastavil,
oko rudou barvou zalévá se na sítnici.

Krokem pomalým line se záře,
lucernu na rozvyklaný stůl postavil,
bylo kolem chladno, dnem jaře.

Stál jeden starý domek,
kde život již nezbyl,
kde byl pouze zlatý stonek,
který muž nyní rozbil.

Vztek jeho mrazil po zádech,
právě odešel i poslední nádech,
světla světnic náhle uhasla,
naděje života starce rukou muže uhasla.

Havraní píseň pěje z dály,
muž má hlavu plnou mrákot,
To jen duše mrtvých vlály.

Nespatří ho už nikdo nikdy více,
v dáli lesa je slyšet havranů krákot,
že vyprovodil ze světa vlastního otce.