Píseň mrtvých ptáků

Sojka

Byl slunný den, lesem se linul zpěv,
loukou zase sen, který vyvolával hněv,
to sojka si z plna hrdla pěje,
očima smrti se tiše směje.

Nikdo neví, co se vlastně děje,
jen řekou lásky se vztek leje,
lesní víly i říční panny tiše vzlykají,
a v duši čisté bolestně umírají.

Píseň line se dlouhým lánem,
kde mrtvé ženy slyšet je cit,
sluneční svit uhasíná každým raném.

Voda odnáší slzy bolesti,
které nespatří už žádný svit,
jen volají po dechu a slasti.

Byl slunný den, lesem již doznívá zpěv,
loukou zase sen, kde utichá hněv,
tělo ženy plamínek života již nenajde,
rukou černé lásky ze světa odejde.

Muž lásky plný poklekává,
nůž rudý jako růže upadává,
slunce zář řekou lásky už neprojde,
z hrdla rudého hlas již nikdy nenajde.

Ticho nese se lesním větrem,
kde divá zvěř utíká,
nic nevrátí život uhaslý žalem.

To sojka zapěla píseň svou,
její hlas tiše umírá,
nyní nic nevrátí lásku těch dvou.